Zapojení energetických systémů při pohybu

>

Energetické systémy slouží k hrazení energie potřebné pro činnost organismu. Vždy je však nutno pohlížet na lidský organismus jako na celek a uvědomit si, že všechny způsoby získávání energie probíhají v těle v podstatě současně, ovšem vždy s určitou dominancí toho kterého energetického systému.

ATP - CP systém

Energie z tohoto systému je ihned k dispozici, ale jeho okamžitá kapacita je na přibližně 10 až 20 sekund svalové práce. Doplnění zásob CP je velmi rychlé, do 20 sekund je doplněna asi polovina a do 45 sekund asi tři čtvrtiny jeho zásob. Z tohoto faktu je třeba vycházet při plánování přestávek v průběhu intervalového tréninku. Tento energetický systém lze trénovat velmi krátkými zátěžemi - do 20 sekund - prokládané odpovídajícími úseky odpočinku.

• Mohlo by Vás zajímat: VO₂max – měřítko naší kondice

Laktátový systém

Tento energetický systém se uplatňuje při submaximálních intenzitách, při kterých již nelze dodávat dostatek kyslíku zatěžovaným svalům. Jako zdroj energie slouží téměř výhradně sacharidy. Vedlejším produktem je laktát. Délka zapojení tohoto systému závisí na množství zásob sacharidů, obecně lze hovořit o 60 až 90 sekundách. Po skončení aktivity trvá 20 až 180 minut než se všechen přebytečný laktát zpracuje a než dojde k návratu vnitřního prostředí organismu k normálním hodnotám.

• Máte doma nového Jágra? Rubrika sportovní talent

   

Oxidativní systém

Oxidativní systém potřebuje 2 až 3 minuty než je plně aktivován. Hrazení energie z oxidativního a laktátového systému se většinou prolíná a jejich vzájemný podíl závisí na intenzitě cvičení a trénovanosti sportovce. Při déletrvající pohybové aktivitě submaximální intenzitou se glykogenový systém aktivuje dříve, ale postupem času se podíl tuků na hrazení energetické potřeby stále zvyšuje. Tak si organismus vlastně chrání zbývající zásoby glykogenu. Je třeba mít na zřeteli, že i při zátěži velmi nízkou intenzitou, kdy je maximální podíl energetické potřeby hrazen tuky, vždy je třeba přísunu určitého množství glykogenu.

Množství využitelné energie získané cestou přijatého kyslíku závisí na stavu metabolismu. Při spalování sacharidů je potřeba méně kyslíku než pro spalování tuků, takže zvýšené spalování sacharidů je typické pro výkony podávané submaximální zátěží, ale například také pro tréninky ve vyšších nadmořských výškách s déle trvajícím nedostatkem kyslíku.

Energie využitelná z přijatého kyslíku při příslušném typu metabolismu se nazývá energetický ekvivalent viz. tab. č. 1. V praxi je stanovení spotřeby kyslíku při zatížení jedinou cestou pro určení spotřeby energie.

Spotřeba energie závisí zejména na podávaném výkonu / rychlosti a pod. /. Protože je maximální množství přijatého kyslíku fyziologicky omezeno a vlivem tréninku se nemůže zvyšovat do nekonečna, je další zlepšování vytrvalostního výkonu možné pouze cestou zvyšování účinnosti svalové práce. Pokud je přijatý kyslík lépe, efektivněji využíván, ve výsledku to znamená, že sportovec dosáhne s méně kyslíkem vyššího submaximálního výkonu.

V následující tabulce č. 1, jsou uvedeny hodnoty energetického ekvivalentu pro různé typy metabolismu, které je možno charakterizovat též respiračním kvocientem
/ G. Neumann /.

Oxidativní energetický systém je základním a nejvýznamnějším zdrojem energie při zátěžích vytrvalostního charakteru. Čím více času stráví sportovec v komfortním aerobním pásmu, tím více zásob glykogenu mu zůstane k dispozici pro důležité fáze závodu, například pro nástupy do úniků, nebo naopak pro jejich stahování a samozřejmě pro závěrečný finiš.

Na obrázku č. 2. je znázorněn průběh energetického výdeje a podíl jednotlivých systémů na hrazení energetických potřeb organismu v závislosti na délce trvání zátěže.

Obr. č. 2.  Časové zapojení energetických systémů / L. Soumar /