Typologie rekreačních sportovců

Článek Ondry Vojtěchovského, který vyšel v běžeckém časopise Run, rozděluje rekreační sportovce podle přístupu a věrnosti sportovnímu odvětví do dvou kategorií – na monosportovce a sportovce univerzální.

V jaké kategorii se nacházíte právě vy, jaké jsou přínosy a jaká jsou rizika každého z postojů se dočtete v dvojdílném seriálu.

Monosportovci

Je velmi pravděpodobné, že právě do této kategorie se řadí naprostá většina čtenářů těchto stránek. Monosportovec se vyznačuje pravidelným tréninkem s více či méně systematickým přístupem. Většinou dříve či později začne závodit, i když se jeho ambice mohou nacházet kdekoli na škále od „zúčastnit se“ po „zvítězit děj se co děj“. Svůj trénink se snaží neustále cizelovat a vylepšovat a často se nejen kvůli tomu začleňuje do komunity podobně postižených. Monosportovec rozhodně nemá problémy s adaptací na pohyb ani s trénovaností kardiovaskulárního aparátu, dokonce je na svojí zdatnost patřičně hrdý. Zdá se, že jedině tato cesta úzké specializace veden v dnešní době k dosažení žádoucí vysoké výkonnosti. Přesto i tady můžeme najít stinné stránky.

Pozor na přetrénování

Čertovo kopýtko může být skryto právě v nadměrné adaptaci a tím přetížení určitých svalových skupin a kloubů na straně jedné a oslabení na straně druhé. U vytrvalostních běžců, podobně jako u cyklistů jsou přetíženy dolní končetiny, zatímco výrazně oslabena je partie hrudníku a horních končetin (kdo by se s tím také tahal, že?). Kdyby mohly zejména kolena kotníky nebo achilovky mluvit, jejich hodnocení by si věru za rámeček nedali.

Komunity podobně "postižených"

Temnou stranu můžeme najít i v působení monosportování na duševno sportovce. Zaměření na jediný sport může zejména u jedinců s vysokými ambicemi vést k čím dál nápadnějšímu omezení duševního obzoru. K tomu přispívá i výše zmíněné uzavírání se do komunit stejně zaměřených individuí. V extrémním případě vede tento postoj spíše než k rekordům ke vzniku podivínského askety s pohledem neustále upřeným na vlastní pupek, řečeno slovy účetního šikovatele Vaňka.

Berte to s nadhledem

V každém případě se ale může časem z pohybu vytratit původní radost, hravost a nadšení, byvše plíživě nahrazovány povinností, neurčitou úzkostí ze zhoršení výsledků či dokonce závislostí. Proto by si měl každý monosportovec včas uvědomit, že se i ta nejušlechtilejší cesta může časem otočit do pekel, udělat si přestávku, výlet do nějakého jiného sportovního odvětví a hlavně nebrat sebe a svůj milovaný sport tak smrtelně vážně.

Sportovci univerzální

jsou zdá se kategorií pomalu vymírající. Jistě je znáte nebo si na ně alespoň pamatujete. Šede- či sedmdesátníci s tělem třicetiletého (vlastním, ne ve sklepě), v létě uběhnou maraton, půlmaraton, lezou po Prachovských skalách nebo objedou půl republiky na kole, v zimě řádí na běžkách i sjezdovkách. A mezi tím si s kamarády střihnou turnaj ve volejbale, nohejbale či tenisu. Jejich vybavení může být podle jejich sociální situace i osobních libůstek supermoderní i takové, které by vyvolalo jásot spíš u kurátora muzea sportu než u marketingového ředitele velkoobchodu se sportovním zbožím. Vždycky je ale ovládají s až trestuhodnou nevědomou bravurou.

Vyvážený rozvoj těla

Největší výhodou multisportovního přístupu je přirozený a balancovaný rozvoj těla jako celku. Jednostranná zatížení se cyklickým střídáním aktivit navzájem kompenzují. Nehrozí ani lokální přetížení, ani celkové přetrénování či psychické vyhoření.
Nevýhodou se v dnešním na absolutní výkon orientovaném pohledu může zdát omezená maximální výkonnost, daná právě onou nevyhraněností. Dosažení maximální fyzické výkonnosti předpokládá velice koncentrovaný fokus fyzických i psychických sil. Ten ale nejde udržovat trvale a tak se sportovec specialista, chce li předejít přetrénování a vyhoření, musí nutně pohybovat v někdy dosti značně kolísajících periodách maximální výkonnosti a výkonnostního propadu.

Dlouhý a spokojený sportovní život

Sportovci univerzální obvykle tak vysoké špičkové výkonnosti nedosahují, jejich obecná výkonnost je za to daleko stabilnější. Je zřejmé, že výskokem vždycky dosáhneme výš než z klidného stoje, musíme k tomu ale před odrazem i i po něm pokrčit nohy.
Je tedy zjevné že univerzálně sportovní přístup nevede ke světovým rekordům, i když by popravdě řečeno mnohému o generaci mladšímu specialistovi by mnozí takto sportující jedinci s klidem v závodě utřeli nos. Zato vede k dlouhému a spokojenému sportovnímu životu.

Chce to čas a trpělivost

Je to zřejmě dáno tím, že cílem takového multisportovce není ani natrénovat na maraton za šest neděl, ani vyhrát mistrovství světa, ale prostě co nejdéle a s největší radostí sportovat. Základní podmínkou pro to je je čas a trpělivost. Naučit se dobře jeden sport trvá roky. Naučit se více sportů trvá desítky let. Totéž bohužel platí i o shromáždění potřebné výbavy.
Proto bude zřejmě zdatných univerzálních sportovců mezi námi stále ubývat. Ale alespoň něco bychom se od nich my, moderní monosportovci mohli naučit – trpělivosti a pružnosti myšlení. To nám pomůže i v naší specializaci.