Přetrénování - takový obyčejný příběh

"Takový obyčejný příběh..." je volné pokračování tématu přetrénování . Na "příkladu ze života" ilustruje průběh a příznaky opravdu důkladného přetrénování. Není zamýšlen k tomu, aby někoho osočoval, napadal či zpochybňoval jeho kompetentnost, jak by asi mohlo mnohé škarohlídy napadnout. Nakonec Martin sám ví nejlépe, že k jeho přetrénování nejvíc přispěly jeho dobré vlastnosti - poctivost, pracovitost, cílevědomost a sebepřekonání. Právě proto je ale tolik ilustrativní a vhodný k prostudování a dlouhému zamyšlení.

Konec s fotbalem

Jooooo tak to tenkrát bylo..ve 13ti letech jsem se přihlásil do fotbalu. Roky šly a špatná parta střídala horší, sem tam nějaký úraz střídal úspěch. Bylo mi šestnáct, a hlava si pomalu začala uvědomovat, že fotbal nebude to pravé ořechové. Snad to ovlivnila myšlenka, že fotbal může hrát každý, ale půlmaraton, který jsem tou dobou zaběhl nad své očekávání, v silách mnoha není. Krátce na to jsem při tréninku kopnul “krtka“ a utrhlo se stehno. A tady to vše začalo. Nejdřív jsem na kole jezdil, protože jsem nic jiného nesměl. Potom jsem na kole jezdil, protože jsem chtěl mít silné nohy. Potom jsem dostal chřipku. Psal se červenec roku 2002, mě bylo čerstvých 17 let a v televizi jsem týden sledoval bitvy na Tour de France....a měsíc na to jsem se stal členem cyklistického oddílu. Od té chvíle jsem na kole jezdil, abych něco dokázal.

První sezóna na kole

Byl jsem mladý, nezkušený a okolo sebe jsem slyšel stále to samé:“trénuj a dři“. A já trénoval a dřel. Samozřejmě se stalo, že sem tam povolila nějaká ta součástka, nicméně až na dvouměsíční pauzu se zanícenou achilovkou to byly „prkotiny“ a trénink měl silnou kontinuitu. Cítil jsem se stále lépe a lépe. Vzhledem k tomu, že jsem začal v srpnu, ve zbytku sezony jsem poznal jen to, že kolo zatraceně bolí. Asi i proto jsem chtěl systém a v listopadu 2002 jsem si začal poctivě počítat najeté kilometry, které rychle nabíhaly. Už po několika měsících snažení jsem měl první úspěchy v amatérských soutěžích a v poháru jsem jezdil s balíkem. A mně to dělalo ohromnou radost. V tréninku mi nebylo cizí několik „170tek“ po sobě. Stejně tak 200km nebylo až takovou výjimkou. V září 2003, kdy končila má první sezona, kdy jsem díky achillovce ztratil 2měsíce, tachometr ukazoval 22 000km.

Úspěch se dostavil

V dalších dvou letech, 2004 a 2005, jsem poznal, jaké to je stát na „bedně“ a na krku se mi sem tam i blýskla nějaká ta medaile. Tachometr zhodnotil tyto dvě sezony čísly vyššími jak 30 000km. A já se cítil stále silnější. Na konci sezóny 2005 se mi dostalo vize pro mě zajímavého závodu, který se měl konat v zahraničí v období března. Řekl jsem si, že i přes nejistotu mé nominace do toho chci jít a na přelomu října a listopadu jsem se pustil do systematického tréninku.

První náznaky

V březnu 2006 jsem měl najeto 13 000km a desítky hodin v posilovně. Na závodě jsem se cítil perfektně a v podobném duchu se..v mých možnostech..táhla i první polovina sezony 2006. V období června jsem začal cítit, že se něco děje. Ohlédl jsem se a zjistil, že jsem se od března nijak nezvedal. Den před silničním MČR v Myjavě jsem dostal teplotu a tuto skutečnost považuji za moment, kdy se obrátil můj sportovní život naruby. Do konce sezóny jsem několikrát onemocněl a výkony šly ke dnu. Poprvé jsem zažil pocity, kdy mě nohy neposlouchají tak, jak bych chtěl. Neměly sílu. Napadlo mě, že bych měl víc trénovat. A že jsem se do toho konečně opřel...:-) Na druhou stranu jsem začal pociťovat, že mě to kolo nebaví a v podstatě šla dolů psychika obecně, prostě jsem nebyl v pohodě... Čtyři dny jsem proseděl na kole, další dva pak střídavě na kole a na patníku s pohledem upřeným na ptáčky s přemýšlením, proč to vlastně dělám. Efekt byl takový, že v intenzitě jsem byl čím dál tím horší. Kozub mi jednou řekl:“Ty máš tolik vytrvalosti, že bys objel Zeměkouli“, což se prokázalo celkem hezkým místem na „vlažných“ zářijových Varech o délce 265km.

Příznaky zesílily

Po měsíci pauzy, během které jsem byl týden nemocný, jsem absolvoval laktátové testy. Již v prvním měření jsem měl nezvykle vysokou hodnotu a celkový výsledek testu byl nejhorší z týmu, ale nepřikládal jsem tomu žádnou vážnost, byl přeci listopad. Následující zimu (2006 / 2007) jsem třikrát prohrál boj se streptokokem, imunita byla úplně v háji. I přes to jsem věřil, že mi sezona vyjde a absolvoval jsem tři soustředění v teple. Na druhém z nich jsme podstoupili laktátové testy v terénu a hodnoty mých laktátů byly až neskutečné. S konkrétními čísly bych si vymýšlel, ale bylo to opravdu dost. V sezoně 2007 střídala viróza virózu a výkony byly čím dál tím horší. Stále se objevovaly pocity slabosti nohou. Byly stále intenzivnější a já se navíc začal probouzet s čím dál tím větší pravidelností s hladem. Probouzel jsem se unavený a zároveň jsem nechtěl spát, často jsem se v noci budil. A co hůř, že mi pocity únavy začaly vadit při učení.

Pomůže odpočinek?

Trénink pokračoval, i když již ne v takové intenzitě. Postupem sezóny jsem se dostal do stavů, kdy ranní hlad přecházel v křeče, které mnohdy polevily až v odpoledních hodinách a ranní tepová frekvence zápasila s číslem 70. V tu dobu již byl organismus tak slabý, že nemělo smysl v čemkoli pokračovat. Pocity slabosti nohou již byly tak intenzivní, že jsem měl strach ze svalové atrofie, o které jsem tou dobou slyšel v televizi. Nyní jsem po čtyřměsíčním volnu a měsíčním tréninku a zdá se, že to pomohlo. Tepová frekvence klesla, nohy jsou zatím silné a únava je pryč. Uvidíme tedy jak bude vypadat sezona s odpočatým tělem a přiměřeným tréninkem... Dám vědět, pokud sami neuvidíte, nebojte:-)

P.S. Tento příběh vůbec nemá být kritikou trenérů a systému, ve kterém se Martin pohyboval. Ten systém je v zásadě dobrý a vzhledem k vynaloženým prostředkům (systému) a úsilí (systému) vcelku efektivní. Stroj funguje na jednoduchém principu - na začátku je několik stovek až tisícovka mladých adeptů cyklistiky, na ně nasadíte tabulkové kilometry a hodiny zatížení a necháte je se s tím nějak vypořádat. Na konci, jednou za pár let, vyjde možná jeden či dva závodníci světové úrovně a dvě či tři desítky dalších, kteří se světové úrovni více či méně blíží. Je velmi obtížné vyhledávat a třídit talenty jinak. Podobný model nakonec ověřila sama příroda během milionů let evoluce (pokud měl tedy pravdu Darwin a nikoliv Bible ;-). Tento systém je opravdu dobrý - vyjma té alternativy, kdy ke své smůle nejste talent, ale jeden z těch 99% procent trilobitů či dinosaurů a přesto pošetile trváte na tom, že  i přesto chcete přežít a závodit na kole.:-)

P.P.S. Ukazuje se, že úlohou trenéra není vždy jen pobízet a popohánět, ale občas též usměrňovat a brzdit...