Aerobní versus anaerobní fyzická zátěž
Termíny „aerobní“ a „anaerobní“ se obzvláště mezi běžci skloňují poměrně často. O co se tedy vlastně jedná? Typicky to lze ukázat na příkladu běhu.
Aerobní zátěž
Při pomalém běhu (joggingu) dochází k úhradě energetických požadavků za přístupu kyslíku (řecky aér). Běžec v této intenzitě se nezadýchává, bez problémů dýcháním dodává organizmu dostatečné množství kyslíku. V tomto případě hovoříme o aerobním zatížení.
O pozitivním dopadu aerobních pohybových aktivit na zdraví a kondici bylo již mnoho napsáno. Výjimkou v tomto smyslu samozřejmě není ani mírně intenzivní běh, při kterém prokazatelně dochází ke zlepšení funkce srdce, oběhového systému, dýchání, zlepšení funkčního stavu kostí, podpory imunitního systému a v neposlední řadě i ke zlepšení sexuálních funkcí, k psychické relaxaci a zvýšení mentální výkonnosti.
-
Mohlo by Vás zajímat: VO2max – měřítko naší kondice
Při každé delší sportovní aktivitě probíhá hrazení energie z glykogenu a z tuků. Vzájemný podíl obou „paliv“ závisí jednak na naší trénovanosti, tak i na intenzitě sportovního výkonu. Například při dlouhém aerobním (tedy pomalejším) běhu je postupem času podíl tuků stále větší a organizmus si tak vlastně chrání zbývající zásoby glykogenu.
V praxi se poměrně často setkáváme s běžci-začátečníky, kteří pevně odhodláni začít a vydržet se v přílišné snaze co nejdříve zredukovat svoji váhu, dopouštějí základní chyby a běhají příliš rychle. Zjednodušeně řečeno tak poměrně záhy spálí dostupné cukry, načež se dostaví nepříjemné pocity slabosti a na výraznější spalování tuků už ani nedojde.
Anaerobní zátěž
Jejich organismus nestačí dodávat potřebné množství kyslíku do svalů a všech pracujících orgánů. Vzniká kyslíkový dluh. Namísto aerobního režimu se tak dostávají do anaerobního metabolismu. Za této situace dochází k hromadění laktátu ve svalech, který výrazně omezuje jejich fungování. V těchto nepříznivých fyziologických podmínkách není schopen organizmus běžce pracovat dlouho. Ve skutečnosti přitom samozřejmě záleží na kondici a individuální toleranci laktátu, nebo-li i schopnosti pracovat v jeho vyšších koncentracích.
Na tomto místě poměrně logicky vyvstává otázka, zda je tedy trénink v ne příliš „zdravém“ anaerobním metabolizmu vůbec nutný? I v případě hledání odpovědi na tuto otázku je potřeba v praxi rozlišovat alespoň dvě skupiny běžců. Na jedné straně začátečníci, či kondičně běhající joggeři, kterým je určeno pouze aerobní pásmo. Snad jen s výjimkou zpestření běhání, kdy si chtějí „hrábnout“ na dno svých sil a zkusit rychlejší trénink, jim vyšší intenzity doporučit nelze.
Na druhé straně výkonnostní běžci, kteří trénují např. na závod na 10 km, musí svůj organizmus na závodní podmínky intenzivní anaerobní zátěže systematicky připravovat. Jejich typickým tréninkovým prostředkem je proto i intervalový trénink. Podstatně odlišná je situace u maratónu, který celý za anaerobních podmínek absolvovat nelze.
Elitní maratónci se po většinu závodu pohybují v aerobní zóně a okolo hranice anaerobního prahu. Jejich trénovaný organismus je tedy schopen dostatečně odbourávat vznikající laktát a nedochází tak k překyselení pracujících svalů. Po doběhu se také jejich hladina laktátu během několika desítek minut dostává do velmi příznivých klidových hodnot okolo 1 mmol/l.
Naproti tomu "hobby" maratónci s časy 3:30 - 4:00 hod. mají po doběhu hodnoty laktátu mnohem vyšší (i přes 6 mmol/l) a rovněž k postupnému snižování dochází po dobu několika hodin.
Jinými slovy, rekreační běžci se při maratónu "zničí" mnohem více než elitní běžci.
