Výlet do světa zvířat

Existuje obezita u zvířat?

Ale jistě – často přece všichni vidíme překrmené psí miláčky na ulici, jak se sotva batolí za svými, tukem často stejně vybavenými majitelkami. Na zvířatech lze ovšem s tloušťkou také experimentovat. I v tomto zákoutí vědy přinesly pokusy na zvířatech mnoho důležitých poznatků. Na zvířatech vědci objevili mozková centra hladu a sytosti, centra žízně. Víme dobře, že zničíme li jedno jádro v hypotalamu u krys cíleně zavedenou jehlou, chuděry krysy začnou žrát už při probuzení z narkózy, mají celý zbytek života neovladatelnou chuť k jídlu, a také zemřou na extrémní obezitu. Toto centrum sytosti je možno zničit i chemickou látkou, aurothioglukózou, i tak lze vyvolat žravost u experimentálního zvířete. Nebojte se, pro lidi takhle kruté pomalé vražedné zbraně vymyšleny nebyly, u člověka je celá záležitost složitější a tyto tzv. hypotalamické obezity z poruch koordinace center hladu a sytosti jsou vzácné. Existují však příbuzné vlastnosti mezi zvířaty a lidmi.

I u myší a potkanů existují dědičné obezity, a my víme, že se sklon k obezitě u lidí dědí, stačí se podívat kolem sebe. Dosud se bohužel nepodařilo najít nějakou přesně určenou poruchu látkové přeměny, kterou se tyto „obézní rodiny“ liší od štíhlých, něco, co by se dalo v budoucnu léčit. Na problému se však intenzivně pracuje a první náznaky řešení se objevují.

Známá je také pouštní krysa, která se v původním prostředí živí sukulentními rostlinami a je štíhlá. V zajetí na laboratorní stravě rychle tloustne, dostane cukrovku. Stejně rychle tloustnou i někteří lidé, příslušníci přírodních národů, když se dostanou do měst a změní způsob života.

I s pohybem a dietou se dá na zvířatech experimentovat. O důsledcích jednoho takového pokusu se stále diskutuje. Jde o experiment s překrmováním malých potkanů. Jakmile brzo po narození dostanou nadměrné množství mateřského mléka, naroste jim rychle tuková tkáň s velkým množstí tukových buněk. Buňky tukové tkáně se v dalším životě chovají skoro jako nesmrtelné. I když později dostává potkan málo potravy a zhubne, jeho tukové buňky se sice zmenší, ale nezaniknou. Při zvýšeném přívodu potravy se tuková tkáň v celém objemu rychle obnoví. I tohle trápení známe u lidí, lidských redukčních kúrách. Moc často jsme svědky rychlé recidivy tloušťky po přerušení diety.

Na potkanech se také zkouší různé druhy výkrmných diet. Některým zvířatům v klecích ošetřovatel přilepší, a zjistíme, že pro zvířata platí totéž, co pro lidi. Dobře přibývají po tučném, sladkém a vybraném, chuťově přitažlivém jídle. Lépe také přibývají potkani, kteří žerou z donucení hltavě a krátkou dobu. Znáte ve svém okolí obézní lidi, kteří se také dobře najedí jen večer a na noc, nebo svou porci při obědě zhltnou rychle a nekontrolovaně? I tady jsou podobnosti mezi zvířecí říší a pány tvorstva.

Tloustu samozřejmě i myšky, které byly nonuceny omezovat fyzickou aktivitu, které byly vystaveny bolestivému stresu. Na zvířatech se tedy podařilo objasnit mnohé, co dnes víme o hladu a pocitech sytosti. Hodně toho dosud ale nevíme. Po požití potravy stoupá v mozku a krvi ze zažívacího ústrojí koncentrace řady látek, které asi signalizují pocit sytosti. To by bylo něco, viďte, spolknout místo talíře knedlíků malou tabletku, která by náš mozek zkonejšila pocitem nasycení. Některé úplně stejné látky hormonální povahy se vyskytují v buňkách mozku i zažívacího traktu. Zvláštní příbuznost! Pravděpodobně potvrzuje pravdivost hesel typu „Láska prochází žaludkem“. Přesný mechanizmus působení těchto hormonů ovšem ještě neznáme. Výzkum pokračuje velmi intenzivně, jeho výsledky přinesou pravděpodobně nové možnosti v léčení obezity pomocí léků. I dnes už zasahujeme tzv. anorektiky, populárními „léky na hubnutí“ do pocitů hladu a sytosti. Dosud ale tyto léky stimulují mozek i v místech, kde si to nepřejeme, což vede k celé řadě nepříjemných vedlejších účinků i ke zneužívání těchto látek toxikomany.

Experimentovat můžete ale i vy v kuchyni. Snažit se vyvolat pocit sytosti u členů své rodiny i jídlem se sníženým energetickým obsahem. Což takhle aktivovat centra spokojenosti v mozku našich blízkých pěkně upraveným zeleninovým talířem? Na spoustu dalších možností přijdete jistě sami. Na všechno přece laboratorní zvířata nepotřebujeme.

Zdroj: Umění žít; P. Havránek, K. Koubek, Z. Štěpánek