Nebojme se psychiatrie
Přestože je nesporné, že potřeba psychiatrické péče vzrůstá se stupněm civilizace a mentální úrovní obyvatelstva, v naší společnosti přervávají obavy z možnosti stát se psychiatrickým pacientem. Tyto obavy jsou výrazem tzv. stigmatizace (nálepky), kterou jsou duševní poruchy opředeny. A tak se stává, že mnohý raději trpí skličující duševní poruchou, která je dobře léčitelná, než aby vyhledal psychiatra. Těch příčin je však ještě více. Některé vyplývají ze společenských předsudků, jiné zase z povahy duševní poruchy samé. Setkáváme se výrokem, že bývalý pacient psychiatrické léčebny se dopustil trestného činu, nikoliv z výrokem, že bývalý pacient psychiatrické léčebny byl jmenován generálním ředitelem, ačkoliv se tak stává. Zatímco v naší společnosti je méně přijatelné „mít svého psychiatra“, v jiné je málo přijatelné „svého psychiatra nemít“. Vztah k psychiatrii se prudce zlepší u příslušníků rodiny, jejíž člen onemocněl duševní chorobou. Existují však obavy z návštěvy nejen psychiatra, ale i somatického lékaře. Ty však jsou spojeny se strachem z potvrzení podezření na zhoubné onemocnění, což mnohdy vede k prodlení a postupu nemoci, která mohla být v začátcích zvládnuta. Je zajímavé, že mnohé operační zákroky na mozku pro zhoubné onemocnění, které vedou k závažnému narušení psychiky, nebudí stejnou reakci jako duševní poruchy, které si zákroky na mozku nevyžadují a jsou zvládatelné psychoterapií či moderními psychofarmaky, která mají málo nebo žádné nežádoucí účinky a nevedou k závislosti. Pro mnohé je při řešení psychických problémů přijatelnější psycholog, který ve své práci používá psychoterapii a nedává léky či „chemii“, jak bývají léky nazývány, než psychiatr, který kromě psychoterapie léky používá. Některé poruchy však samotnou psychoterapií zvládnout nelze.
Zatímco tělesná onemocnění nutí k návštěvě lékaře, duševní poruchy či duševní onemocnění naše rozhodování narušují, nebo také nejsou rozpoznány. Depresivní poruchy podlamují naši iniciativu, odhodlanost, rozhodovací procesy, energii, sebevědomí, a vyhledání lékaře a jeho návštěva je spojená mnohdy s těžko překonatelným úsilím. Úzkostné poruchy mají často vegetativní doprovod a jsou vnímány jako porucha srdeční, žaludeční či střevní činnosti a jsou bezúspěšně dlouhodobě diagnostikovány i léčeny jinými lékařskými obory. Duševní choroby zkreslují přiměřené vnímání okolního světa a vedou k popírání narušené duševní činnosti.
Z toho všeho vyplývá, že mnohdy je nutné pomoci člověku s duševní poruchou či chorobou, aby se odhodlal psychiatra navštívit. Někdy stačí, že ho přimějeme navštívit praktického lékaře, který konsultaci u psychiatra doporučí. Současný život klade na naše obyvatele zvýšené nároky a proto není divu, že u nás potřeba psychiatrické péče roste. Je to známkou toho, že se psychiatrie přestáváme bát ?
