Sportovní stipendium v USA 5.část
Pro člověka, který prožil svá studentská léta v hlubokém komunismu se samopaly a tanky na hranicích, pro něhož byl zájezd do Západního Německa v roce 1976 nezapomenutelným zážitkem, jsou možnosti dnešní mladé generace jako ze sci-fi. Zajímalo mě tedy, jak si oba studenti Michal Kokta a Lukáš Maršoun zvykli na nové prostředí, co jim studium dalo a jaké jsou podle nich rozdíly ve studiu u nás a v USA.
Lukáš dokončuje bakaláře, na něhož podobně jako u nás navazuje studium magisterské a dodává „Ve Státech titul bakalář bohatě stačí k dobrému zaměstnání a záleží jen na vás zda se rozhodnete zůstat či vrátit domů.“
A jak Michal hodnotí studentský život?
„Řekl bych, že na škole v USA jsou si studenti bližší. Skoro všichni bydlí blízko školy, o víkendech společně chodí na sportovní utkání školních týmů, do baru a tak podobně. Na většině škol jsou studenti pyšní, že zrovna na tu či onu školu chodí – třeba u nás jich denně vidím spoustu v tričkách Baylor, zápasy týmů v americkém fotbalu jsou většinou vyprodány, na stadion se vejde kolem 30 000 diváků. Studenti tu berou školu dost vážně – pokud nemají stipendium, musí si na školné většinou půjčit peníze od banky, s tím, že půjčku budou splácet až si začnou vydělávat. No a samozřejmě, když je to něco stojí, tak si toho i víc váží – ne jako u nás, kde se většina vysokých škol platí z daní a většinu studentů to nestojí nic.“
A co profesoři, jak se k vám chovají?
Michal pokračuje: „Učitelé se vedle výuky většinou zabývají výzkumem ve svých oborech – myslím, že finančně jsou dílem ohodnoceni za výuku a dílem za výzkum. K nám se chovají s respektem, na konci každého semestru je studenti hodnotí do zvláštního formuláře. Vyjadřujeme se k tomu, jak jsou připraveni na jednotlivé hodiny, zda efektivně využívají čas a podobně. Mínění studentů do jisté míry ovlivňuje platové ohodnocení profesorů, ten systém mi připadá celkem spravedlivý, máme tak pocit, že náš názor tady někoho zajímá.“
Změnil vás nějak pobyt daleko od rodiny a jak se poprali s angličtinou?
Lukáš: „S angličtinou jsem měl ze začátku trochu problémy, ale hned po prvním semestru se to výrazně zlepšilo. Není to zase žádný horor, musíte mluvit každý den, takže to jde rychle a když je problém, tak vám okolí většinou pomůže. Na univerzitách se potkávají lidi z celého světa, ne jen rodilí mluvčí.“
A Michal ještě dodává: „Amerika mě asi změnila, ale ne zas tolik. Po světě jsem byl zvyklý cestovat s tenisem, takže odloučení od rodiny mi tolik nevadilo. Anglicky jsem uměl perfektně už když jsem tam odlétal, takže komunikovat a navazovat nová přátelství nebyl problém. Pro někoho, kdo není zvyklý být pryč od rodiny a anglicky umí špatně, to může být ze začátku docela šok. Ale naučil jsem se tu větší samostatnosti (třeba taková banalita, že pokud si nekoupím jídlo, tak v lednici nic nebude). Řekl bych, že jsem trochu sebevědomější – to tu do nás tlučou horem, dolem a možná proto Američani připadají Evropanům arogantní a namachrovaný. Dále bych řekl, že jsou tu lidé ochotnější, hlavně na úřadech i slušnější, i když samozřejmě vždy se najdou výjimky.“
A mně už nezbývá, než oběma klukům poděkovat, za cenné zkušenosti z amerických univerzit a popřát jim mnoho zdaru ve studiu i v životě.
A co profesoři, jak se k vám chovají?
Michal pokračuje: „Učitelé se vedle výuky většinou zabývají výzkumem ve svých oborech – myslím, že finančně jsou dílem ohodnoceni za výuku a dílem za výzkum. K nám se chovají s respektem, na konci každého semestru je studenti hodnotí do zvláštního formuláře. Vyjadřujeme se k tomu, jak jsou připraveni na jednotlivé hodiny, zda efektivně využívají čas a podobně. Mínění studentů do jisté míry ovlivňuje platové ohodnocení profesorů, ten systém mi připadá celkem spravedlivý, máme tak pocit, že náš názor tady někoho zajímá.“
Změnil vás nějak pobyt daleko od rodiny a jak se poprali s angličtinou?
Lukáš: „S angličtinou jsem měl ze začátku trochu problémy, ale hned po prvním semestru se to výrazně zlepšilo. Není to zase žádný horor, musíte mluvit každý den, takže to jde rychle a když je problém, tak vám okolí většinou pomůže. Na univerzitách se potkávají lidi z celého světa, ne jen rodilí mluvčí.“
A Michal ještě dodává: „Amerika mě asi změnila, ale ne zas tolik. Po světě jsem byl zvyklý cestovat s tenisem, takže odloučení od rodiny mi tolik nevadilo. Anglicky jsem uměl perfektně už když jsem tam odlétal, takže komunikovat a navazovat nová přátelství nebyl problém. Pro někoho, kdo není zvyklý být pryč od rodiny a anglicky umí špatně, to může být ze začátku docela šok. Ale naučil jsem se tu větší samostatnosti (třeba taková banalita, že pokud si nekoupím jídlo, tak v lednici nic nebude). Řekl bych, že jsem trochu sebevědomější – to tu do nás tlučou horem, dolem a možná proto Američani připadají Evropanům arogantní a namachrovaný. Dále bych řekl, že jsou tu lidé ochotnější, hlavně na úřadech i slušnější, i když samozřejmě vždy se najdou výjimky.“
A mně už nezbývá, než oběma klukům poděkovat, za cenné zkušenosti z amerických univerzit a popřát jim mnoho zdaru ve studiu i v životě.
