R.Federer – co je na něm tak výjimečného?
O Federerovi už byly popsány stohy papíru, odborníci i laikové diskutují o tom zda je to nejlepší hráč, jaký kdy po světě běhal. Jsme jen okouzleni přítomností a rychle zapomínáme na staré legendy nebo jsme v Praze viděli to nejlepší co tenis mohl kdy nabídnout?
Nemůžu samozřejmě hodnotit celou historii tenisu, ale většinu „legend“ posledních desetiletí jsem viděl na vlastní oči. Connors, Borg, McEnroe, Lendl, Becker, Edberg, Agassi, Sampras, to je výčet jmen, kteří dominovali v posledních 25 letech. Všichni byli skvělí a ve své době výjimeční, každému z nich ale k dokonalosti něco malého chybělo. Někteří se dostali na vrchol především díky talentu (McEnroe, Sampras), většina jej ale musela podpořit obrovskou mírou pracovitosti. To platí hlavně o Lendlovi.
Ve výčtu slavných jmen nemohu opomenout Australana Roda Lavera, dvojnásobného držitele Grand Slamu (vítězství na Australian Open, Rolland Garros, Wimbledonu a US Open v jednom roce), jehož éra byla poznamenána přechodem mezi profesionály. Ti se tehdy nemohli amatérských Grandslamových turnajů zúčastňovat. Pamětníci se shodují v názoru, že Laver byl ve své době natolik dominantní a schopný získat grandslamových titulů mnohem více. Podle materiálů, které jsem o Laverovi přečetl, to byl hráč s mimořádným nadáním, podpořeným vůlí a pracovitostí.
O malý zázrak v Davis Cupu se v sedmdesátých letech postaral náš reprezentant J.Hřebec, který Laverovi podlehl na jeho oblíbené trávě po boji až v pěti setech.
Je jisté, že s rozvojem profesionalizmu a vstupu velkých peněz zaznamenal tenis obrovský nárůst základny. Vysápat se na vrchol dnes je bezesporu mnohem těžší než v minulosti a to z prostého důvodu, mnohem více lidí to „sakramentsky“ umí.
Na tom se shodují všichni, kdo v tenise pracují. Když před dvaceti lety nastupoval jakýkoliv náš juniorský tým proti hráčům z tenisově rozvojových zemí, nebylo pochyb o našem vítězství. To dnes už zdaleka neplatí, třeseme se o výsledek, když naši hráči nastupují proti zemím, jako je Kolumbie, Srbsko, státům bývalého sovětského bloku a mnoha jiným , kde byl tenis před lety ještě v plenkách.
Zpět ale k Federerovi. Jeden článek jsem o něm už napsal a to před tím, než jsem ho viděl hrát minulý víkend na vlastní oči. Byl to zkrátka zážitek. I když jsem ho sledoval v některých televizních zápasech, kdy hrál ještě lépe a bezchybněji, než ve dvou pražských dvouhrách, můžu s jistotou prohlásit ten tenis umí ze všech výše jmenovaných nejvíce. Tolik přirozeného talentu soustředěného do jednoho člověka je až nespravedlivé vůči všem, kdo se denně hodiny dřou na dvorci. Ti, kdo ho sledovali při přípravě před Davis Cupem shodně popisují. Žádná dřina s drilováním úderů jak jsme zvyklí, většinou soutěže na malý dvorec, srandičky a zábava. Nechci snižovat jeho tréninkovou morálku, jemu zkrátka stačí být fit a držet raketu v ruce. Zlepšuje se v zápasech. Navíc má za sebou náročné dva týdny na US Open, takže hodně odpočíval. Ti co jsou mu nablízku ale potvrzují, že Roger žádný tréninkový dříč není.
Co mě v zápasech fascinovalo byly určité detaily jeho techniky. Razance úderů na jedné straně a ohromná variabilita a cit pro míč i v těžkých situacích. On je schopen trefit kurt i z beznadějných pozic. Vše vypadá lehce, bezstarostně. Tak jako my dýcháme on hraje tenis. Razanci dosahuje skvělým časování, a souhrou celého těla, to umí ale většina profi hráčů. Jedinečná je jeho akcelerace zápěstí proti míči. Doc. Kolář fizioterapeut našeho DC týmu a výborný pozorovatel pohybu tvrdí, že Federer dokáže oddělit pohyb předloktí a zápěstí.
Dalším unikátem, který naprosto přirozeně zařadil do hry je halv-volej. To je úder hraný ihned po dopadu míče a používá se v momentu, kdy hráč je pod tlakem a nestačí ustoupit. Hráčům všichni trenéři zdůrazňují: „Nehrajte halv-voleje, ustupte si a jděte proti míči.“ Pro časování úderu je těžké hrát ho razantně a tak patří mezi obranné údery. Ne tak u Federera, ten ve své hře povýšil halv-volej mezí vítězné míče a cíleně si pro ně chodí.
O tom, že on si nejspíš libuje v odvracení brejkbalů a složitých stavů už ani nemá význam psát. Opravdu jsem zvědav, jestli někdy uvidím hráče srovnatelných kvalit.
