Olympiáda a mistrovství světa čtyřikrát za rok

Zdá se vám to jako nesmysl, pak vězte, že v tenise je to realita. To, co je pro mnoho sportovních disciplín vyvrcholením tréninkového úsilí jednoho či více let, to mají tenisté čtyřikrát do roka.
Čtyři grandslamové turnaje hrané na třech kontinentech a na čtyřech různých površích v zemích, které můžeme považovat za tenisové velmoci s bohatou tenisovou historií.

Tak hezky popořadě, Australian Open, Roland Garros, Wimbledon a US Open. To jsou tenisové svátky, přitahující jako magnet po desetiletí pozornost veřejnosti. Jen účast na nich je snem každého tenisty a zároveň jsou taky spolehlivou tiskárnou na peníze pro pořadatele a tenisové federace.

Termínová listina profesionálního okruhu ATP a WTA nabízí bohatou nadílku turnajů. Mnohé z nich mají své pevné místo s dlouhou historií, některé zanikají, jiné vznikají. V termínech turnajů je patrný pohyb, ostatně tak, jako ve všem. Čtyři grandslamové turnaje jsou ale stálice, které mají své neměnné místo v kalendáři po dlouhá desetiletí.

Čím jsou tak výjimečné?
Především je to tradice. Například nejstarší z nich Wimbledon mělRolland Garros, tenis první ročník už v roce 1877 a nejmladší Australian Open, se konal poprvé v roce 1905. Kvarteto turnajů prošlo dlouhým vývojem od národních mistrovství amatérů až po současnou tzv. open éru ryzího mezinárodního profesionalizmu.

V minulosti bylo několik pokusů této čtveřici vytvořit konkurenci. Naposledy podobný projekt zkrachoval před pár lety v Německu. Jistý bohatý podnikatel organizoval turnaj pod názvem Grandslam Cup, na který zval osmičku nejlepších hráčů z grandslamových turnajů. Vítěz tehdy bral pohádkové 2 milióny dolarů (jedním z vítězů byl i náš Petr Korda). Po několika ročnících turnaj zkrachoval - inu tradici nelze koupit ani za velké peníze.

Grandslamové turnaje jako jediné trvají dva týdny, zápasy se hrají na tři vítězné sady a v případném pátém setu se nerozhoduje ve zkrácené hře (tie-break). Zápasy často trvají dlouhé hodiny a ani pětihodinové maratóny nebývají výjimkou. Mnohokrát jsem zaznamenal diskuse o tom, zda v dnešní „rychlé“ době jsou nekonečné zápasy ještě pro veřejnost atraktivní. Pro mě samotného je to rovněž celkem překvapivé, ale každoroční nárůsty počtu diváků a velmi dobrá televizní sledovanost nenutí pořadatele nic významného měnit. Síla tradice, neutuchající touha diváků být při tom a Wimbledon, tenismnohé inovace pořadatelů neustále zhodnocují značku turnajů.

Atraktivita utkání je posilována pro veřejnost „neviditelnými“ zásahy do technologie povrchů a míčů. Kdyby byla například ve Wimbledonu stejná struktura trávy a míčů, jako v éře Jana Kodeše, mohli bychom sledovat při dnešní konstrukci raket jen přímé body z podání. Odrůda trávy je hustší a míče mají více meltonu (plstěný povrch) a jsou pomalejší. Jinak by nebylo možné, aby hráč s pojetím R.Nadala dosahoval ve Wimbledonu takových výsledků.

Naproti tomu na Roland Garros přidávají do antuky směs cementu, kurty jsou pak tvrdší a rychlejší a zvyšují se tak šance na úspěch ofenzivních hráčů typu R.Federera.

Díky dvoutýdennímu cyklu může na grandslamech startovat větší počet hráčů v kvalifikaci i hlavní soutěži oproti ostatním turnajům. Hráčů v kvalifikaci i hlavní soutěži startuje shodně 128. Podíváme li se na postupový klíč do hlavní soutěže, tak 108 hráčů je přímo přijato podle žebříčku, 16 hráčů si vybojuje postup z kvalifikace a pořadatel má k dispozici 4 volné karty.

Velmi zajímavé na grandslamech je sledovat, jaké je žebříčkové postavení posledního hráče přijatého do hlavní soutěže tzv. cut off, tento údaj je spolehlivým barometrem kvality každého turnaje. NaUS Open, tenis čtyřech grandslamech je to vesměs podobné, závisí to na tom, kolik hráčů z hlavní soutěže se odhlásí a nehraje. O obrovské konkurenci svědčí fakt, že jen málokdy se do hlavní soutěže přímo dostane hráč za 115. místem žebříčku ATP, WTA. Jinými slovy, každý kdo splní žebříčkové postavení včetně těch nejlepších na grandslamu startuje.

Oklikou se tak vracím ke svému tvrzení ze začátku článku. Tenisté se na rozdíl od jiných sportů čtyřikrát za rok na různých površích utkají o pomyslného mistra světa, v té nejsilnější možné konkurenci.