Něco z historie testování
Historický pohled na vývoj testování pohybových schopností, pomáhá utvořit ucelenější obraz o mnohých souvislostech měření lidských výkonů.
Je známo, že posuzování lidské výkonnosti a dovedností probíhalo již mnoho let před naším letopočtem. Již 800 roků př.n.l. byli mladí chlapci ve Spartě tvrdě trénováni pro vojenskou službu a byla přísně posuzována jejich tělesná zdatnost.
Spolehlivější záznamy o měření lidské výkonnosti nalézáme teprve v 17. století. V roce 1699 píše francouzský vědec De La Hire o měření síly člověka, a sice pomocí nošení a zvedání zátěže a srovnávání jeho síly se sílou koně.Angličan Graham začátkem 18. století používal k měření síly něco, co bychom v současnosti nazvali dynamometrem.
Další Angličan Desaguliers modifikoval tento dynamometr a došel k zajímavému a velmi tendenčnímu závěru, že síla pěti Angličanů se rovná síle jednoho koně a k dosažení stejného výkonu je však potřeba sedmi Francouzů, nebo Holanďanů.
Už v roce 1807 vyvinul Francouz Regnier první praktický dynamometr pro měření stisku ruky, tahu paže a síly zad.
Do tělesné výchovy zavedl hodnocení tělesných výkonů německý pedagog E. Eiselen (1792-1846), který roztřídil cvičení podle stupňů obtížnosti a pro měřené výkony sestavil tabulky.V německých záznamech z roku 1864 ( viz Šorm, 1977) už najdeme výsledky hromadného měření u několika tisíc německých turnerů, byl hodnocen maximální počet shybů, kliků a zvedání činky do únavy. Pro ilustraci lze uvést, že cvičící muži tehdy dosahovali průměrně 9 shybů nadhmatem, 12 shybů podhmatem a 8 kliků na bradlech.
Ke konci 19. století nastala éra neurologů a lékařů ( Burton, Miller, 1998 ), kteří se zabývali tělesnou výchovou. Neurologové se domnívali, že problémy nervového systému se projevují abnormálním motorickým chováním. Proto mezi první testy patřilo kreslení rovné čáry na papír a zasahování bodu na papíře se zavřenýma očima.Podrobně se sledovala lidská chůze.Při zjišťování pravidelnosti v délce kroků, nebo v zatížení chodidel si měřená osoba šlápla do barevného prášku a pak se prošla po papíru.
Francouzský fyziolog J. E. Marey ( 1830-1904 ) se snažil testy motorických projevů zobjektivizovat, a proto zdokonalil dynamometr tak, že byl schopen měřit vyvíjenou sílu s přesností na gram. Později se začaly vyvíjet tzv. pneumatické dynamometry a chůze byla zachycována na dráze s elektrickými kontakty.
V tělesné výchově se koncem 19. století soustřeďovali odborníci především na měření antropometrických údajů a síly.
V USA využil francouzských zkušeností D. A. Sargent (jeden z nejvýznamnějších učitelů tělesné výchovy , který v počátku kariéry prošel drahou cirkusového artisty) a začal ve své škole (Hygienic Institute and Schoul of Physical Culture in New York City) provádět pravidelná měření síly končetin a trupu upraveným dynamometrem. V roce 1880 provedl měření na Harvardské univerzitě. Později jeho test přijalo 15 fakult pod názvem Mezikolejní test síly (Intercollegiate Strength Tests, IST) . V roce 1890 zkonstruoval Američan L. H. Gulick první atletický test Athletic League of the YMCA , který zahrnoval běh na 100 yardů, skok vysoký, trojskok, vrh koulí a šplh na laně.
Posuzování pohybu bylo koncem 19. století podporováno i v jiných oborech. Významný anglický genetik a antropolog F. Galon, otevřel na mezinárodní výstavě zdraví v Londýně již v roce 1884 antropometrickou laboratoř a návštěvníci si mohli za tři pence otestovat mimo jiné rychlost reakce, schopnost odhadu délky,sílu tahu a stisku ruky, sílu úderu i sílu dechu.
Na počátku 20. století dále rozvíjeli posuzování pohybu hlavně psychologové a učitelé tělesné výchovy. Také mezi odborníky v tomto období sílilo přesvědčení, že tzv. Mezikolejní test neměří celý rozsah pohybových možností, a začínaly se prosazovat další testy měřící rychlost a vytrvalost.
Další odborník v tělesné výchově G. E. Meylan se snažil přesněji hodnotit vliv cvičení na organismus. Zaměřil se na tři faktory – zdraví, vitalitu a kontrolu těla, které posuzoval pomocí několika testů:
- zdraví posuzoval podle subjektivního hodnocení a podle výsledků IST,
- vitalitu odvozoval z opakovaných cvičení na hrazdě,
- kontrolu těla hodnotil výkony ve skoku vysokém z rozběhu, v přednosu na kruzích a v provedení odbočky vpravo a vlevo přes nízká bradla.
Podněty pro zvýšení zájmu o tělesnou výkonnost, zpracování a využívání testů na univerzitách dávaly i organizace v USA, např. Sigma Delta Psí, která v roce 1912 požadovala vytvoření určitých standardů školních výsledků v tělesné výchově a doporučovala zvládnutí řady pohybových testů.
Zájem o tělesnou výkonnost byl povzbuzován i zaváděním různých odznaků zdatnosti. Předobrazem všech vícebojů posuzujících všestrannost byl zřejmě antický pětiboj (disk, oštěp, skok, běh , zápas). První sportovní odznak v Evropě pravděpodobně zavedli Švédové roku 1906 a v roce 1913 je následovali Němci. Také americká asociace hřišť a rekreace navrhla v roce 1913 testy pro získání sportovního odznaku. Chlapci prováděli shyb, skok daleký z místa, sprint (60, nebo 100 yardů), skok vysoký z rozběhu a běh na 220 yardů. Požadavky pro dívky zahrnovaly slalomový běh, hod basketbalovým míčem a dva testy na rovnováhu. Odznaky vlastně představovaly jakési soubory zkoušek tělesné výkonnosti a měli povzbudit děti i dospělé k provádění tělesných cvičení.
V této době povzbudil rozvoj metodických testů také ruský neuropsycholog N. I. Ozereckij, který v roce 1923 publikoval škálu pro posuzování pohybové kapacity dětí, později známou jako Ozereckého test motorické vyspělosti. Po druhé světové válce bylo navrhnuto mnoho modifikací Ozereckého testu.
V českých zemích si musíme všimnout měření tělesné výkonnost bratry Roubalovými již v roce 1923. Testovali několik desítek tisíc středoškoláků a vedle antropometrie používali 13 motorických testů (např. běhy, shyby, skok daleký z místa). Hromadná měření tělesné výkonnosti prováděli také další Evropané. Uvádí se norský lékař C.Schiotz a polský antropolog J.Mydlarski, který v roce 1934 napsal práci Fyzická zdatnost mládeže v Polsku.
Mezi léty 1920 a 1945 se hlavně v USA rychle rozrůstala různorodost testování v tělesné výchově a dále se objevily práce v novém oboru, zabývajícím se vývojem dětí. Jednalo se hlavně o dvě skupiny testů:
- testy zaměřené na tělesnou kapacitu, výkonnost či schopnosti, které se sdružovaly do společného indexu, nebo společného skóre,
- testy posuzující pohybové dovednosti, v nichž byla každá položka interpretována samostatně
Velkým impulsem pro rozvoj testování tělesné zdatnosti byly první doktorské disertace amerických autorů. Jedním z nich byl D. K. Brace, který v roce 1927 napsal práci Měření pohybové schopnosti (Measuring Motor Ability Tests). Za pomoci této škály (Brace Scale of Motor Ability Tests) byla sledována výkonnost na podkladě 20 jednoduchých tělesných činností, které testovaly spíše vrozené schopnosti. Autor předpokládal, že jeho test bude využíván v několika směrech:
- pro zjišťování předpokladů k učení se novým pohybovým dovednostem,
- pro klasifikaci žáků v tělesné výchově,
- pro diagnostiku některých výkonnostních nedostatků,
- pro stimulaci vědeckého zájmu k testování a měření pohybových schopností.
Test byl později upraven Ch. H. Mc Cloyem (1937, tzv. Iowa Revision Brace Test, dále Iowa-Brace test), který ho nazval testem pohybové naučitelnosti. Další Američan Johnson (1932) vytvořil testy pohybových dovedností a soubor označil jako testy posuzující vrozenou kapacitu nervosvalových dovedností. Testy se prováděli s jedinci obou pohlaví ve věku 11-38 let a zahrnovaly výkonnost v deseti dovednostech prováděných na žíněnce, na které bylo vyznačeno podélně i napříč několik polí. Test upravila E. Metheny zredukovala počet testovaných dovedností na čtyř (viz dále Johnson-Metheny test) .
- silovým indexem – suma naměřená síly nohou, zad, rukou a paží v librách,
- rychlostním indexem, získaným odečtením výšky těla od výkonu ve vertikálním výskoku.
Tímto indexem tělesné kapacity zjišťoval úroveň výkonnosti mužů od střední školy po vysokou.
Důležitý impuls pro zdokonalení a rozšíření motorických testů dal Ch. H. Mc Cloy, který byl znám v USA jako „vědecký profesor“. Ovládal řadu světových jazyků a plynně hovořil i čínsky. Zasloužil se významně o rozvoj testování v tělesné výchově. V roce 1934 vytvořil zajímavý test obecné pohybové kapacity; ten byl založen na váženém součtu čtyř hodnot:
- index výšky těla a zralosti či vyspělosti
- výkon dosažený ve vertikálním výskoku,
- počet cyklů pohybů ( dřep - vzpor ležmo – dřep stoj spojný ) za 10 sekund, tzv. Burpee test,
- výsledné skóre v dovednostním testu Brace Scale of Motor Ability Tests
Pro mladší a starší dívky i chlapce byla užita různá váha uvedených čtyř položek.
Tak mohl být získán pohybový kvocient – Motor Quotient – analogický k IQ využívanému pro testování mentálních schopností.
V průběhu druhé světové války byly užívány různé testy tělesné výkonnosti pro klasifikaci vojáků.
Bezprostředně po druhé světové válce zájem o tělesnou výchovu a posuzování tělesné výkonnosti poněkud ustoupil do pozadí. Prezident Eisenhower však silně podporoval zvyšování tělesné zdatnosti obyvatel USA. Od roku 1950 začala Americká asociace pro zdraví, tělesnou výchovu a rekreaci hledat vhodné testy pro měření zdatnosti. Celý proces v roce 1954 urychlila zpráva Krausové a Hirschlanda o slabé tělesné zdatnosti amerických dětí ve srovnání s evropskými. Byl založen Prezidentský výbor tělesné zdatnosti, který dále podpořil rozvoj zájmů o měření zdatnosti a výkonnosti. Podobné úsilí o hledání cest, jak měřit a posuzovat tělesnou zdatnost, se postupně i v řadě evropských zemí včetně Československa.
