Lance Armstrong – proč se vrací?

Tu otázku si položil snad každý, koho zajímá sport a nejen ten cyklistický. Armstrong se stal už během své kariéry legendou, nejen kvůli sportovním triumfům, ale díky tomu jak se vypořádal se zákeřnou rakovinou varlat a jakým způsobem dokázal tento nelehký úděl obrátit ve svůj prospěch.
Jeho postava není přijímána jen a pouze pozitivně. Pro mnohé a přiznám se včetně mne se stal jeho příběh životním i sportovním vzorem. V jiných tento sebevědomý Američan vzbuzuje nedůvěru, pro podezření z používání nedovolených prostředků. Nikdy nebyl nachytán, ale jak rozptýlit pochybnosti a nepodložená podezření?  Proč se ale vrací do světa, kde už těžko může ve svých 37 letech dosáhnout na mety, kde už kdysi byl?
Odpověď je jen a pouze v jeho hlavě a spekulace o finančních potížích, marketingovém tahu nebo nedostatku zábavy jsou jen věštěním z křišťálové koule.
Nemám ambici tuto tajenku vyřešit, jen mi návrat Armstronga zapadá do mozaiky slavných sportovců, kteří po ukončení kariéry po nějaké době zjistili, že se jim ještě do sportovního důchodu nechce.
Pro Lance Armstronga to nebude první návrat v jeho kariéře, byl sice mladší, ale vracel se fyzicky, nikoliv však psychicky „zdevastován“ po úspěšné léčbě chemoterapií. Jeho příběh naznačuje mnohé o nezměrné zarputilosti překonávat životní překážky.
Jak to celé začalo?
Lance začínal jako triatlonista, kde získal celkový kondiční a vytrvalostní základ pro pozdější cyklistickou kariéru. Jako profesionální cyklista začínal v týmu Motorola, kde působil od roku 1992 do roku 1996, s tímto týmem se zúčastnil i Tour de France a vyhrál i několik etap. V roce 1996 přestoupil jako velká naděje do týmu Cofidis, ale již v tom samém roce se stala věc, která ovlivnila nejen Armstrongovu kariéru, ale troufám si tvrdit, že celou cyklistiku. Diagnóza zněla neúprosně – rakovina varlat. Po dlouhé a opakované chemoterapii se dokázal v roce 1998 vrátit do sedla, ale tentokrát už v jiné stáji, protože tým Cofidis o něho v průběhu nemoci ztratil zájem. Za jeho pozdějšími úspěchy stál nový trenér Johan Bruyneel, který jej přivedl do stáje US Postal. První Tour de France po nemoci Armstrong vyhrál už v roce 1999 a poté bez přerušení až do roku 2005, kdy ukončil cyklistickou kariéru. Posléze založil nadaci na výzkum rakoviny a věnoval se maratónu a horským kolům.
Odborníci se dohadují, proč byl Armstrong možná nejlepším cyklistou historie. Ideální fyzické dispozice, například delší stehenní kosti, které mu umožňují lepší biomechaniku při šlapání. Vysoce nadprůměrná kapacita plic a výkonnost kardiovaskulárního systému - bylo mu laboratorně naměřeno velmi vysoké VO2 max. což mu dávalo výhodu před soupeři v náročných stoupáních a časovkách. Kvůli nemoci mu lékaři museli odoperovat varlata, je odkázaný na umělý přísun testosteronu, což je v jiných případech považováno za doping. Armstrong dostal kvůli nemoci výjimku, jeho hladina testosteronu je díky medikaci stabilní.  Někteří odborníci poukazují na to, že to byla pro Armstronga výhoda, protože při dlouhých a náročných etapách dochází ke snižování hladiny testosteronu s následným dopadem na výkonnost.
Toto vše mělo bezpochyby vliv na Armstrongovy výkony, ale nejvíce jej i podle jeho názoru ovlivnila rakovina, která ho naučila bojovat a dala mu chuť jít za vítězstvím a vážit si života. Ať se na věc dívám z kterékoliv strany, nechce se mi věřit, že by se někdo, kdo přežil svou smrt dokázal vědomě ničit používáním nedovolených prostředků.
Svým návratem do profesionálního pelotonu jde Armstrong dobrovolně znova s „kůží na trh“, nejen se svým sportovním jménem, ale stane se i středem zájmu dopingových komisařů.
Ať jeho návrat dopadne jakkoliv, pro cyklistiku zmítající se v dopingových skandálech je to zpráva více než dobrá.

Pozn. Článek byl napsán ještě před vypuknutím obrovského dopingového skandálu L. Armstronga, který odhalil nehezké zákulisí profesionální cyklistiky, celé jedné generace.