Bauer nebo Rosický?
Kdo z nich si zaslouží lepší finanční ohodnocení za svou „práci“? O takové srovnání se nedávno pokusili v jednom známém sportovním periodiku. Téma bylo čtenářsky velmi atraktivní a posléze široce diskutované sportovními fanoušky.
Lukáš Bauer, „skromná“ lyžařská hvězda z Božího daru na straně jedné a Tomáš Rosický trošku rozmazlená fotbalová „Star“ z Londýnského Arsenalu na straně druhé.
Bauer nyní prochází bezesporu nejúspěšnějším obdobím své kariéry, všichni jsme s úžasem sledovali jak naprosto suverénně ovládl mimořádně náročnou porci osmi závodů Tour de ski v průběhu deseti dnů. Běžecké lyžování už se zdaleka nedělá jen pro poháry a diplomy, Bauer si po skončení závodů připsal na konto úctyhodných 1,8 miliónu korun po zdanění.
Byla to na Tour jeho životní „trefa“?
Dost možná, že už nikdy za tak krátkou dobu tolik peněz nevydělá. Snad jedině, kdyby se ve Vancouveru 2010 stal dvojnásobným olympijským vítězem. Necelé dva milióny za 10 dní ukrutné dřiny, ale to jen pro vítěze.
Je to hodně nebo málo?
Z pohledu běžného člověka to je nepředstavitelná suma, něco jako výhra v loterii. Ve sportovní pyramidě se k ní dostanou, jen ti nejlepší, kteří svému sportu obětují vše. Aby byl Bauer schopen absolvovat s takovouto výkonností tak extrémní porci závodů musí být i jeho příprava rovněž velice tvrdá a svým způsobem extrémní. Běžný je například třífázový trénink v letní přípravě, tréninky na posílení vůle, při němž se sportovci pohybují na pokraji bezvědomí a jiné „chuťovky“.
Lyžování je navíc individuální sport a tudíž, je li závodník, zraněn nebo bez formy nemůže samozřejmě pomýšlet na finanční prémie ze závodů.
Jako z jiného světa pak vypadají podmínky, ve kterých žije fotbalista Tomáš Rosický. Za stejných deset dní mu „připlulo“ na konto 4,2 miliónu korun vyplývající z jeho profesionální smlouvy. Stejná suma mu na konto přijde vždy, i v době, kdy je zraněn nebo sedí na lavičce náhradníků či odpočívá doma s rodinou.
Zdá se to jako nespravedlnost?
Záleží z jakého úhlu se na věc podíváme. Převládají li emoce a touha po spravedlnosti, srdce stojí na straně Bauera. Léta dřiny mimo záři reflektorů a přízeň sponzorů. Svým přístupem a skromností teď dělá skvělé jméno našemu sportu v zahraničí.
Zasloužil by si to tedy více!
Ekonomická realita profesionálního sportu je ale neúprosná. Lyžování se s fotbalem nedá ani v nejmenším srovnat. Fotbal hýbe celým světem bez rozdílu kontinentů i zeměpisných pásem. Účastní se ho aktivně milióny lidí a sledují jej miliardy. Prosadit se v jednom z nejkvalitnějších a nejbohatších klubů z takové obrovské základny vyžaduje mimořádné nadání a píli. Lyžováním se naproti tomu zabývá omezený počet zemí s příznivým klimatem a zákonitě také o několik řádů menší počet lidí. Pomyslná základna je tedy mnohem menší a dostat se tak na vrchol by mělo být o něco snazší než u fotbalu.
Rozum takto odpovídá srdci, ať se nám to líbí nebo ne.
Byla to na Tour jeho životní „trefa“?
Dost možná, že už nikdy za tak krátkou dobu tolik peněz nevydělá. Snad jedině, kdyby se ve Vancouveru 2010 stal dvojnásobným olympijským vítězem. Necelé dva milióny za 10 dní ukrutné dřiny, ale to jen pro vítěze.
Je to hodně nebo málo?
Z pohledu běžného člověka to je nepředstavitelná suma, něco jako výhra v loterii. Ve sportovní pyramidě se k ní dostanou, jen ti nejlepší, kteří svému sportu obětují vše. Aby byl Bauer schopen absolvovat s takovouto výkonností tak extrémní porci závodů musí být i jeho příprava rovněž velice tvrdá a svým způsobem extrémní. Běžný je například třífázový trénink v letní přípravě, tréninky na posílení vůle, při němž se sportovci pohybují na pokraji bezvědomí a jiné „chuťovky“.
Lyžování je navíc individuální sport a tudíž, je li závodník, zraněn nebo bez formy nemůže samozřejmě pomýšlet na finanční prémie ze závodů.
Jako z jiného světa pak vypadají podmínky, ve kterých žije fotbalista Tomáš Rosický. Za stejných deset dní mu „připlulo“ na konto 4,2 miliónu korun vyplývající z jeho profesionální smlouvy. Stejná suma mu na konto přijde vždy, i v době, kdy je zraněn nebo sedí na lavičce náhradníků či odpočívá doma s rodinou.
Zdá se to jako nespravedlnost?
Záleží z jakého úhlu se na věc podíváme. Převládají li emoce a touha po spravedlnosti, srdce stojí na straně Bauera. Léta dřiny mimo záři reflektorů a přízeň sponzorů. Svým přístupem a skromností teď dělá skvělé jméno našemu sportu v zahraničí.
Zasloužil by si to tedy více!
Ekonomická realita profesionálního sportu je ale neúprosná. Lyžování se s fotbalem nedá ani v nejmenším srovnat. Fotbal hýbe celým světem bez rozdílu kontinentů i zeměpisných pásem. Účastní se ho aktivně milióny lidí a sledují jej miliardy. Prosadit se v jednom z nejkvalitnějších a nejbohatších klubů z takové obrovské základny vyžaduje mimořádné nadání a píli. Lyžováním se naproti tomu zabývá omezený počet zemí s příznivým klimatem a zákonitě také o několik řádů menší počet lidí. Pomyslná základna je tedy mnohem menší a dostat se tak na vrchol by mělo být o něco snazší než u fotbalu.
Rozum takto odpovídá srdci, ať se nám to líbí nebo ne.
