Rekordy mají své hranice, jen nevíme kde jsou

Hledání hranic lidských možností ve sportu se datuje od dob, kdy se začaly zaznamenávat oficiální světové rekordy. Mnoho výkonů v minulosti bylo považováno za nepřekonatelné nebo alespoň z jiného tisíciletí.

Rekord Boba Beamona v dálce odolal několik desítek let, dodnes platný rekord naší Jarmily Kratochvílové v běhu na 800 metrů již oslavil 37 let.

Jde posouvat hranici lidských možností do nekonečna?
Touto otázkou se zabývají sportovní lékaři, biomechanici, fyziologové, matematici a mnozí další odborníci na celém světě.
Před lety jednu studii zveřejnili Holandští matematici, kteří se pokusili spočítat maximální sportovní výkony v některých atletických disciplínách.
Běh na sto metrů za 9,29 sekundy (dnes 9,58 s.), na 200 metrů 18,63 (dnes 19,19 s.), hod oštěpem 106,50 m (dnes 98,48 m.). Hraničním rokem na překonávání světových rekordů by měl být rok 2060. Navěky nepřekonatelný podle této studie má být výkon na sto metrů Američanky Florence Griffithové-Joynerové z OH v Soulu (1988) – 10,49 s.
Jak ukazuje vývoj, tak i ty nejvědečtější prognózy jsou mnohdy mylné. Jeden takový mýtus již padl. Hranicí pro maratónský běh měl být čas 2:04,06 hodiny. Eliut Kipchoge běžel za speciálních podmínek 1:59,40 h.
O hranicích lidských možností už se popsaly tuny papíru. Od seriózních analýz, po šarlatánské vize. Od zdánlivě přesných počítačových modelů, přes sci-fi úvahy po spekulace.

Je jisté, že lidský organizmus má limity, jen ještě nikdo přesně neví kde jsou.
Dotáhneme-li myšlenku do absurdnosti, je jasné, že nikdo nezaběhne sto metrů za sekundu a maratón za hodinu. Také se určitě nenajde atlet, který vrhne kouli padesát metrů. Někde se světové rekordy určitě zastaví, protože lidský organizmus má ohraničené možnosti, za které už nejde jít.

Tou hranicí je zdraví člověka.

Nároky na oběhovou soustavu, na svaly, klouby nelze zvyšovat do nekonečna. Kvalita tréninkových prostředků a materiálního vybavení má také své hranice. Mimořádní jedinci tuto hranici stále posouvají, ale dostávají se často až do stavu sebepoškozování.
Proto se pozornost soustřeďuje do oblastí genetiky a genového dopingu (viz. rubrika doping). Zatímco genový doping je nedovoleným prostředkem, tak výběr jedinců z vhodnou genetickou výbavou je zcela legálním prostředkem, využívaným hojně v bývalé NDR a nyní hlavně v Číně.
Zjistilo se, že například jamajští sprinteři nebo afričtí běžci z náhorní plošiny Mount Ripley, čili Bolt a Gebreselassie mají dědičnou informaci, která jim umožňuje rychlejší regeneraci či rychlostní předpoklady.
Jednou z cest vpřed v posouvání lidských možností je sofistikovaný výběr jedinců, kteří při užívání povolených podpůrných prostředků budou mít přirozeně zvýšený počet adaptagenů ke zvolené činnosti. Jinými slovy, vstup do elitní skupiny špičkových sportovců bude jen pro vyvolené. Je otázka, zda státy přispívající obrovskými finančními prostředky na reprezentaci se mají vydat touto cestou podpory jen úzké skupiny těch co mají „vhodné geny“.