Omládnu? Vyléčím všechny zdravotní neduhy? Budu mít energie na rozdávání?

Mluvím s lidmi, sleduji televizi, internet, vidím lákavé nadpisy v populárních časopisech. Ze všech stran se valí lavina slov, převratných novinek, produktů a metod, které bych měl vyzkoušet a které dozajista změní můj život.

Nevím, jsem jen odkázán na to, co deklaruje výrobce na etiketě, na reklamu opět placenou výrobcem nebo na odkazy a reference v diskusích na internetu. Co z toho má nějaký reálný základ? Co je nafouknutá bublina vytvořená výrobcem? Kdo z diskutujících mluví za sebe a kdo je motivován něčím jiným?

Otázek přibývá, odpovědí se nedostává.

Přiznejme si, doba vyžaduje zkratku a překotná rozhodnutí vyvolaná emocí, nikoliv znalostí. Kdo má dnes čas a schopnost studovat podstatu problému, zabývat se detaily? Odpovím si sám, téměř nikdo. Nelze se tomu divit, informací se valí tolik, že to ani není možné.

Ovlivnit veřejné mínění, vyvolat HOAX není zas tak složité. Ostatně co je marketing? Vyvolání potřeby něčeho, co ani nepotřebujeme za peníze, které nemáme.

Jsou dva převládající způsoby jak k věci přistoupit, ty přináší dva druhy rozhodování.

Rozumem a citem.

V každém člověku jsou oba, jeden z nich ovšem vždy dominuje. Reklama nás ale pohltí všechny. Emocí vyvolá zájem a rozum uzemní sprškou "vědecky ověřených" dat. Kdo je schopen ověřit pravdivost toho, co je nám nabízeno nebo prohlédnout umně vytvořenou legendu o účincích? Jen málokdo!

Pokud to někdo kompetentní udělá, položí na stůl fakta proti dohadům, sklidí obvykle ničím nepodloženou spršku konspiračních teorií o strachu farmaceutické a jiné lobby před jednoduchým a levným řešením.

V tomto bodě se střetávají dva světy, dva pohledy, dva přístupy. Oba jsou legitimní a každý si může vybrat ten svůj.

Ten první představuje víru v různé podobě a ta nepotřebuje hmatatelný důkaz. Uvěřím-li v účinek nějaké látky či metody a přesvědčím sám sebe, "že to funguje", můžu mít úspěch, ale nikdy se s určitostí  nedozvím, co to způsobilo. Moje víra nebo ta látka? Je to přístup podložený důvěrou.

Ten druhý svět důkaz potřebuje. Musí se přesvědčit, že to, co je deklarováno je také dostatečně prokázáno a obstálo před nezávislou oponenturou. Tento přístup je náročnější, pracnější a mnohonásobně dražší. Je to přístup podložený vědeckým poznáním.

Oklikou se vrátím na začátek a vysvětlím, proč toto kontrovezní téma otvírám.

Položil jsem pár tázek je Prof. MUDr.Liborovi Vítkovi, který se pohybuje v prostředí české vědy a nemusím tak zdůrazňovat, ke kterému světu se přiklání. Chci tedy využít jeho znalostí a schopnost kriticky pracovat s informacemi a v sérii článků vám přiblížit jeho pohled na otázky z oblasti medicíny, léčebných postupů, výživy, výživových doplňků i témat, které můžete navrhnout vy, čtenáři.

Libore, mohl bys nám přiblížit, co je to přístup založený na důkazech? Jaké má zákonitosti, v čem se liší od alternativních postupů a můžeš-li uvést nějaký konkrétní příklad.

Toto je opravdu velké téma, které řeší také vědci a lékaři. Ti v drtivé většině pracují s ¨ověřenými¨ daty. Jak ale následně vysvětlím, není ověřené jako ověřené. Nehodlám se ani trochu zabývat informacemi, které jsou dostupné z běžných webových prohlížečů, chtěl bych ukázat na příkladu medicínských publikací, jak složité je najít skutečnou ¨pravdu¨.

Lékaři většinou pracují s databázovými systémy schraňujícími publikace z oblasti medicíny a tzv. Life sciences. Takové databáze jsou např. Web of Science, Scopus, nebo Entrez Pubmed. Entrez Pubmed je patrně nejrozšířenější, na rozdíl od předchozích dvou je k němu přístup zdarma.

V této databázi je asi 25 miliónů článků většinou z oblasti biomedicíny. Je třeba říci, že ne každý odborný lékařský časopis je v této databázi registrovaný, protože zkrátka nesplňuje poměrně přísná kritéria na kvalitu – to je koneckonců případ většiny českých odborných časopisů.

Důvodem pro tato kritéria je poskytovat pouze informace, které platí a jsou pravdivé, které před publikací prošli oponentním řízením (tzv. peer-review proces). Taková data jsou poté považována za ¨evidence-based¨, tedy založená na důkazech. Na základě tohoto principu se dokonce zavedl termín ¨Evidence-based medicine¨, tedy ¨Medicína založená na důkazech¨ (někdy se lze setkat se zkratkou EBM).

Je třeba říci, že ne všechny důkazy jsou stejně silné. Uvedu to na příkladu. Mohu popsat případ pacienta, kterého vyléčím podáním léku, o kterém jsem přesvědčen, že opravdu funguje. Takový případ opublikuji  - pokud se jedná o vzácnou nemoc, nebo neobvyklý lék či podání, je takový případ publikovatelný jako tzv. kazuistika (anglicky case report).

Nevím ale, zdali se pacient nevyléčil spontánně, nebo v důsledku placebo efektu. Lepší důkaz by přinesly výsledky kohortové studie, kde bych měl více pacientů. Suverénně nejlepším způsobem by bylo provést randomizovanou, dvojitě zaslepenou studii, kde existuje skupina pacientů, polovina dostává účinný lék, polovina placebo (toto však často nejde splnit z etických důvodů).

Lékař, který podává přípravek, neví, který je lékem a který placebem, stejně tak jako lékař, který hodnotí účinek. A nejsilnější důkaz je takový, který je zreprodukován nejlépe v jiném koutě světa na zcela jiné populaci pacientů se stejnou nemocí.

Abych byl úplně konkrétní.

V současnosti čelíme obrovské módě bezlepkové diety. Udává se, že ve Spojených státech užívá bezlepkovou dietu zhruba 10x více lidí, než kolik jich jí skutečně potřebuje. Zastánci této diety tvrdí, že člověk nemusí mít celiakii (¨klasickou¨ alergii na lepek), ale jen glutenovou hypersenzitivitu, která nemá typické diagnostické znaky celiakie.

Mnoho lidí s touto předpokládanou glutenovou hypersenzitivitou tvrdí, že bezlepková dieta jim velmi pomáhá. Když se však provedli randomizované slepé studie s těmito jedinci, bylo zjištěno, že pokud pacienti nevěděli o tom, že konzumují lepkovou dietu, problémy neměli a naopak.

V souvislosti s pravdivostí dat, s kterými pracujeme, je třeba uvést jeden alarmující údaj. Odhaduje se, že i přes poměrně náročný proces publikace vědeckých prací je až 30 % prací v databázi Entrez Pubmed neplatných a data zde uváděná jsou nepravdivá – což by znamenalo, že se jedná o 8 miliónů publikací.

Znovu podotýkám, že se nebavíme o informacích z klasických veřejných webů, ale z medicínské databáze. Opět bych tuto znepokojující informaci dokumentoval na jednom příkladu.

Před zhruba 15 lety byly publikovány práce týkající se léčby rakoviny jícnu, které využívaly specifickou buněčnou linii odvozenou (údajně) z nádoru pacienta trpícího právě rakovinou jícnu.

Bylo publikováno několik desítek prací s touto buněčnou linií, na základě výsledků z těchto experimentálních studií bylo iniciováno několik klinických studií, uděleno několik amerických patentů a jmenováno několik profesorů na amerických univerzitách, aby se za asi 10 let zjistilo, že výzkum probíhal úplně chybně, neboť buněčná linie pocházela z rakoviny plic…

Co z toho všeho vyplývá?

Je zcela nezbytné co nejpečlivěji vážit všechny informace, s kterými chceme pracovat a také co nejdůkladněji zkoumat, odkud pocházejí, zdali byly ověřeny nezávislými studiemi, jaký je názor na tyto informace mezi nezávislými odborníky. Jen tak lze vymýtit mýty, kterými se internet přímo hemží.

Prof. MUDr. Libor Vítek, PhD, MBA

Lékař-specialista na 4. interní klinice VFN a 1. LF UK v Praze. Vedoucí Hepatologické laboratoře Ústavu klinické biochemie a laboratorní diagnostiky.