Antibiotika – mocná, ale dvojsečná zbraň

Infekční nemoci dýchacích cest, aneb malý průvodce jejich příčinami i mechanismů, jakými se jim lidské tělo brání - z pera Ondry Vojtěchovského, lékaře zabývajícího se sportovní medicínou.

Antibiotika – mocná, ale dvojsečná zbraň

Když se po druhé světové válce masově začala používat antibiotika, zdálo se, že lidstvo konečně zvítězilo nad veškerou myslitelnou infekcí. Jak všichni víte, všechno je jinak. Především se ukázalo, v jak těsné a ve všech významech intimní spolupráci s bakteriemi žijeme. Dále nás bakterie přesvědčily, že ač údajně stvoření primitivní, dokážou se proti antibiotikům bránit stejně rychle, jako je my, páni tvorstva a výkvět inteligence na Zemi, dokážeme vymýšlet.

Jak je to možné?

Antibiotika nezabijí bakterii přímo, tak jak to dělají desinfekční přípravky. To by zároveň ohrozilo i nás. Antibiotika napodobují sloučeninu, kterou bakterie využívá pro nějaký metabolický pochod, zatímco lidské buňky jí ponechávají bez povšimnutí. V takovém „převleku“ se vplíží do bakterie, a protože je jen podobná, onen metabolický pochod zablokuje („vzpříčí se v zámku“). Tím většinou bakterii zabrání ve výstavbě stěny (a tím jí v důsledku zahubí), nebo jí alespoň zabrání v rozmnožování.

Bakterie si ale překvapivě rychle dokázaly vyvinout protizbraně, jakási „protiantibiotika“, kterými dokážou molekulu antibiotika rozložit nebo zablokovat ještě dříve, než stačí uškodit. A nejen to, dokážou si informaci o této protizbrani předávat, nejen dědičně, ale i nepříbuzensky a dokonce někdy i mezi jednotlivými druhy bakterií navzájem!

Každé nasazení antibiotik díky tomuto mechanismu seznamuje další a další bakterie s použitým druhem antibiotika. A protože se nikdy nepodaří vyhladit celou populaci bakterií naráz, ty které to přežily, propříště vědí, jak se bránit. Důsledkem toho je například ve Francii nebo v USA až 50% běžných bakteriálních kmenů odolných (rezistentních) proti většině antibiotik.

Proč?

Protože následkem masivní propagační kampaně je lékaři předepisují a pacienti vyžadují na každou prkotinu. Ještě horší je, že i samotné nasazení antibiotik snižuje obranyschopnost organismu. Důvodů je zřejmě několik.

• Zaprvé k nim lidské buňky nejsou až tak netečné, jak se původně předpokládalo, protože je prokázáno, že preventivní použití antibiotika prodlouží hojení rány o 7 dní oproti běžně ošetřované. Mnohá původně zamýšlená antibiotika se nakonec začala používat jako cytostatika (léky sloužící k ničení vlastních, nádorově změněných buněk).

• Zadruhé antibiotikum ničí bakterie hlava nehlava – i ty usedlé a spřátelené kmeny, které by nám za normálních okolností neškodily. Tím jednak odhalí povrchy sliznic pro kmeny nepřátelské, jednak zničí buňkám imunitního systému „cvičné objekty“ a ty následkem toho zleniví.

• Poslední závažný důvod mluvící proti bezhlavému nadužívání antibiotik je jejich naprostá neúčinnost proti virům! Viry nemají vlastní metabolismus, k veškeré práci využívají napadenou buňku a tak na ně běžná antibiotika vůbec nepůsobí. Teprve v posledních letech se zabíhají v běžnějším použití antivirotika, ty naopak vůbec neúčinkují proti bakteriím. Když si uvědomíme, že většina horečnatých infekčních onemocnění přinejmenším začíná jako virová, je jasné, že vyžadovat při každé teplotě antibiotikum, nebo ho dokonce zobat z vlastních zásob, není nejrozumnější nápad.

Kdy tedy antibiotika nasadit?

Osobně se řídím pravidlem čtvrtého dne. U běžné virózy bychom měli být již čtvrtý den bez teploty nebo by alespoň neměla přesahovat hranici 37,5°C. Pokud i čtvrtý den přetrvává horečka anebo se nám vrátí, je čas ukončit pokusy o samoléčbu a vyhledat lékaře.

V každém případě platí, že nasazení antibiotik znamená vysazení tréninku ještě dva týdny po dobrání poslední dávky! Speciální větu si zaslouží preparát Sumamed (azitromycin). Ačkoliv pilulky polykáte jen tři dny, hladina se udrží celých šest dní. Proto počítejte, jako kdybyste brali tabletky celý týden.

Předchozí článek: Infekce dýchacích cest - Zázračné léky?

Navazující článek: Očkovat proti chřipce?