Proč žijí lidé v „Modrých zónách“ výrazně déle a kvalitněji než ve zbytku světa?

Když zadáte do vyhledávačů slovo dlouhověkost, tak převládají odkazy na „zdravý životní styl“, různé doplňky stravy, medicínské či kosmetické úpravy. Dost často je nám vnucováno nějaké zjednodušení vyhněte se tomu či onomu, užívejte tento preparát, nepijte mléko, vyřaďte gluten, nejezte maso, sportujte a nejlépe připravte se na nějaký závod, třeba maraton.

Je to typický náš „západní“ přístup, těžko lze odlišit, jestli se nám někdo snaží cosi prodat nebo jestli to opravdu funguje.

No a kde jinde hledat inspiraci než tam, kde to opravdu funguje?

Tématem se už dlouhá léta zabývá Dan Buettner, který cíleně vyhledával místa na planetě, kde je největší koncentrace lidí dožívající se 100 a více let. Objevil pět takových míst, kde lidé žijí v průměru o 7-12 let déle a v lepším zdravotním stavu než v okolních zemích a nazval je „Blue Zones“. Zajímavé je, že mají mnoho společných znaků.

Je třeba zdůraznit, že zóny nevznikaly nijak úmyslně a vědomě, ale evolučně přirozeným vývojem.

A kde se tato místa nachází?

Dvě jsou v Evropě, jedno ve Střední Americe, jednou v USA a jedno v Japonsku.

1. Ikaria v Řecku, kde je v přepočtu na hlavu nejvyšší počet obyvatel nad 90 let na světě (a 3x více než ve zbytku Řecka) a naopak o 50 % nižší výskyt kardiovaskulárních onemocnění.

2. Oblast Barbagia na ostrově Sardinie v Itálii (provincie Nuoro a Ogliastra), kde žije desetkrát více stoletých obyvatel než ve zbytku západní Evropy a tamější muži v průměru žijí nejdéle na světě.

3. Loma Linda v Kalifornii v USA, kde se lidé dožívají v průměru o celých 10 let více než ve zbytku USA.

4. Ostrov Okinawa v Japonsku, na kterém se lidé dožívají v průměru o 7 let více, ženy zde žijí v průměru nejdéle na světě a mezi Japonci se o něm hovoří jako o „ostrovu nesmrtelných“, protože počet stoletých lidí je zde 3x vyšší než ve zbytku Japonska

5. A posledním je poloostrov Nicoya v Kostarice, kde je nejmenší úmrtnost lidí ve středním věku na světě.

Co je ale nejpodstatnější kromě délky dožití, to je kvalita života tamních lidí, kteří ve věku nad 90 let stále pracují, jezdí na kole, jsou soběstační. Buettner uvádí, že třeba na ostrově Ikaria je téměř 80% mužů ve věku mezi 65 a 85 lety stále sexuálně aktivních.

Lidský organismus je podle vědců v průměru naprogramován na délku života 90-95 let, přičemž podle řady studií (např. na 3000 dánských dvojčatech) pouze jen 20-25% ovlivňují genetické predispozice a 75-80% závisí na našich návycích a životním stylu. U nás je věkový průměr 78 let, (kovid s tím teď trošku zahýbal směrem dolů), ale i kvalita života ve stáří je v našich končinách výrazně horší než ku příkladu u Skandinávců natož v Modrých zónách.

Naším životním stylem se tedy připravujeme nejméně o 12 let aktivního života v relativní kvalitě a zdraví. Tady je nutné zdůraznit slovo aktivní. To by také mělo být hlavní sdělení a poučení pro nás koho toto téma zajímá. Není ani tak podstatné zda budeme žít do 100 let, to už konec konců předpokládá, že nám příroda nadělila tzv. gen dlouhověkosti (kódující enzym cytochromu P 450), ale že tu poslední třetinu života nestrávíme v nemoci, nepohyblivosti či nesamostatnosti. Tak jak to ostatně můžeme pozorovat dnes a denně okolo sebe.

A jaké jsou tedy společné znaky a v čem se skrývá tajemství „elixíru mládí“ a dlouhověkosti.

Překvapivě, žádný tajný recept, pramen zdraví, tajemné záření či doplňky stravy v tom nehledejme. Vše máme před sebou, vše jsme nejspíš už mnohokrát slyšeli, vtip je v té komplexnosti, propojení pozitivních vlivů a eliminaci těch negativních.

Prvním společným faktorem je každodenní pravidelný pohyb, většinou v přirozeném prostředí jako součást práce, zejména ve formě chůze a lehká až středně těžká fyzická aktivita, jako je práce na zahradě, rybolov, pastevectví.

V „nejmodernější“ modré zóně v Kalifornii v Loma Linda mají obyvatelé zase tradici dlouhých podvečerních procházek v přírodě. Výzkum modrých zón ukazuje, že důležitá je zejména každodenní frekvence a přirozená „jemnost“ (intenzita) pohybu. Tedy ani sezení u televize, ale na druhou stranu ani nadměrná fyzická aktivita o vysoké intenzitě jako třeba (půl)maratonský běh. Pohyb v přírodě a na slunci také pravděpodobně stimuluje dostatečné množství „ochranného“ vitaminu D.

Druhým velmi podstatným společným znakem je pestrá a přiměřená strava, bohatá na sezónní zeleninu a ovoce s převahou rostlinných složek (brambory, obiloviny, luštěniny, ryby, olivový olej….). Maso konzumují střídmě maximálně 2x týdně (nikde nejsou striktní vegetariáni či vegani) a bílkoviny čerpají z lokálních sýrů, ovčí, kozí produkty, vejce. Nemají zde vysoce zpracované potraviny, slazené limonády, fastfood a jiné naše vymoženosti. Zásadně se nepřejídají a drží se podvědomě i u nás známého rčení: „Jez do polosyta, pij do plopita a vyjdou ti naplno léta“.

Dalším společným znakem je smysl života a schopnost relaxace. Staří lidé v rodinách nejsou odsunuti na okraj nebo do domovů, ale žijí v širším rodinném zázemí, starají se o vnoučata a jsou respektováni okolím. Mají tak pro co žít a cítí, že jsou potřební. Mají také vybudovány svoje mechanismy proti stresu, např. na Ikarii se chodí pravidelně po obědě zdřímnout. Na Sardinii mají každý den svoji „šťastnou hodinku“, kdy si s přáteli či rodinou vypijí skleničku vína, na Okinawě se každý den zastaví a uctívají své předky a v dalších oblastech se pravidelně modlí.

Ve všech modrých zónách je velká úcta ke stáří, většina stoletých patří do nějaké komunity obvykle spojené s vírou (nezáleží na druhu náboženství) a jsou v pravidelném sociálním kontaktu s lidmi z okolí. Všechny tyto faktory posilují pocit jistoty, sounáležitosti a psychické zdraví. Opět ani v tomto případě se ale nejedná o novou informaci, protože je již dávno „západní“ vědou prokázáno, že samota skutečně zkracuje život člověka.

Lze toto přenést i do našich podmínek?

Dan Buettner jako velký propagátor životního stylu v Modrých zónách se to pokusil implementovat do našeho prostředí. Jedním z prvních pokusů proběhl v menším americkém městě Alberta Lea v Minnesotě s průměrnou délkou života tamních obyvatel 78 let. Město od roku 2009 vybudovalo více zahrad, stezku okolo jezera, zavedlo kurzy cvičení a ve školách začali vařit zdravější jídlo. Lidé z izolovaných farem se začali více scházet na společných akcích. Průměrný věk se od té doby zvýšil o 3,1 roku.

Nevím, jestli z takto ojedinělého projektu lze vyvozovat nějaké velké závěry a zda to, co evolučně vznikalo po staletí je přenosné do našeho způsobu života. Naše populace stárne, přibývá a bude přibývat lidí ve vyšším věku a bude to jeden z klíčových problémů celého vyspělého světa.

Nelze pouze stavět další domovy pro seniory a odsunout je na okraj společnosti, ale naučit se využít jejich aktivitu pro další rozvoj společnosti. Jak prodloužit aktivní část života, jaké si stanovit cíle, taktiku a strategii k jejich dosažení bude námětem na další články.

PROGRAM LONGEVITY SPORTVITAL

Zdroje:

Buettner, D. Modré zóny. 9 rad pro dlouhý život od lidí, kteří se dožili vysokého věku. (v originále The Blue Zones: 9 lessons for living longer from the people who’ve lived the longest, 2009). V ČR a SK vyšlo ve slovenštině v roce 2016 v nakladatelství Eastone books. 240 s. ISBN: 978-80-8109-286-2

Buettner, D. Blue Zones Project. Dostupné na www.bluezones.com

Matulík, R. Tajemství dlouhověkosti se skrývá v pěti modrých zónách planety. Český rozhlas 6. 2012.

Švestková, E. Modré zóny, poučení od lidí, kteří žijí přes 100 let.