Jídlo a emoce
Epikurejci ve starém Řecku doporučovali holdování životním radostem a byli za to káráni a hanobeni morousi, škarohlídy a svatoušky všech věků. Ale ukazuje se, že epikurejská filozofie nebyla nemodrá ani nemravná – šlo jí spíše o potěšení z jídla, pití i lásky než o čerství a pohlavní nezřízenost. A v tom je právě důležitý rozdíl, který dělí lidi na moudré a nemoudré.
Lidé mají různý vztah k jídlu
Radost z jídla může mít i člověk, který jí velmi střídmě a naopak zažívací ústrojí přináší utrpení lidem, kteří se přejídají. Slavná psychoanalytička H.Bruchová zjistila, že jídlo má pro tlustého člověka nepřiměřeně silnou kladnou hodnotu.
Poskytuje mu pocity uklidnění, uvolnění, jistoty, uspokojení a dokonce mu nahrazuje lásku. Tlustý člověk je citově nezralý a zvýšeně zranitelný – na překážky, neúspěchy i pocity křivdy reaguje tím, že se přejídá. Přináší mu to úlevu, ale zároveň jej to logicky vzdaluje od cílů, kterých chtěl dosáhnout.
Nesmělý nápadník, který si dodává přemírou jídla a pití odvahu k oslovení své vyvolené, přibere pár kilogramů a je odmítnut. Žárlivá žena, která vydatně zajídá podezření, že je jí manžel nevěrný se určitě dočká splnění svých obav.
Pocit notně plného žaludku utlumuje tělesnou i duševní čilost. Tlustí lidé jsou líní, nemotorní a nevýkonní. Když vše toto víme, proč je značná část národa obézní a proč se tolik lidí přejídá? I na tuto otázku hledají odpověď psychologové.
Ukazuje se, že potrava má mimořádně významný vliv na psychiku právě v nejranějším období vývoje člověka, kdy se vytvářejí základní dimenze typu citových reakcí. Tento typ potom člověka charakterizuje po celý život.
V dětství je jídlo spojeno s citovým kontaktem s matkou
Láskyplná péče matky a přijímání potravy – to jsou nejdůležitější hodnoty, které jsou dítěti poskytovány od prvních hodin jeho života. A obě jsou vzájemně spojeny. Nedostatek citového kontaktu s matkou může již v útlém věku vést k deformovanému vztahu k přijímání potravy. Ale i naopak – krmení dítěte vytváří silnou emoční vazbu mezi matkou a dítětem.
Jídlo je potom významně spojeno s emocemi i v dalším průběhu života. Kladný vztah k jídlu a bohužel i k přejídání si vytváří dítě, které je chváleno, že hodně jí, neboť hodně jíst je zdravé. Jídlo však může být i prostředkem týrání dítěte.
-
Víte, jaká je Vaše: Ideální váha
Někdy je dítě týráno tím, že je násilně nuceno do jídla – často pak v něm vyvolává strach již jen pouhý pohled na prostřený stůl. Jindy je naopak prostředkem týrání dítěte hladovění dané značnými nepravidelnostmi v hodinách jídla nebo dokonce celkovým zanedbáváním výživy. Tyto předpoklady jsou děsivým osudem miliónů dětí v nejchudších zemích světa, ale i v zemích vyspělých nejsou vzácností.
Úroveň výživy lidí však není spojena pouze s chudobou nebo bohatstvím určité civilizace. Podstatně ji také ovlivňují faktory ekologické, kulturní ale i náboženské. Někdy právě kulturní a náboženské tradice vytvářejíc neuvěřitelně silné emoční vazby k určitým jídlům.
Jedním z příkladů může být volyňská oblast, kde vedle Čechů žili i ortodoxní židé. Ti měli ve dnech k tomu určených půst tak přísný, že při něm nesměl stát ani prázdný hrnec na plotně. Těžkým hříchem by bylo požití jakéhokoliv jídla, natožpak jídla tučného nebo masitého.
Někteří čeští hoši hrubě zneužívali náboženského cítění židovských dítek. Ve dnech velkého půstu přicházeli k nim s kusem slaniny v kapse. V nestřeženém okamžiku špek vytáhli a přejeli jím po ústech malých židů. Následovala děsivá emoční reakce postižených – smrtelně zbledli a začali úporně zvracet.
Velký vliv náboženství
Stejného efektu se dočkali cestující na jedné zaoceánské lodi, poctěné přítomností bohatého pravověrného muslima. Ten, nevěda co činí, si objednal výtečný vídeňský řízek a velkým apetitem jej snědl. Jídlo si pochvaloval a vyptával se na jeho podsta
Když mu úslužný číšník vysvětlil, že právě požil smaženého vepře, začal se dávit tak strašlivě, že musel být povolán lékař. Korán totiž muslimům vepřové maso přísně zakazuje.
Vidíme tedy, že vlivy vývojové a výchovné, faktory civilizační vytvářejí určitý vztah k jídlu. Tento vztah je u různých lidí rozdílný, ale pro daného jedince charakteristický a značně zafixovaný, neboť má silný emoční akcent. Každý z nás se tedy k jídlu chová svým typickým způsobem.
Kolumbijský psycholog M. Schachter učinil zajímavý pokus se skupinou obézních a hubených osob, z nich některé byly syté a jiné hladové. Po předložení lákavého a chutného pečiva snědla skupina sytých hubených pouze zlomek toho, co snědli hladoví hubení.
Hubený jí, když má hlad, obézní, kdykoliv má příležitost
Naproti tomu skupina sytých obézních, snědla téměř tolik co hladoví obézní. Hubený jí, když má lad, obézní, kdykoliv má příležitost. A. Schachter zjistil ještě něco zajímavého: v situaci stresu u hubených téměř zcela vymizela chuť k jídlu, obézní ji neztratili, a jedli naopak více.
Významný americký psycholog Sheldon učinil dokonce naše zažívání jedním ze základních pilířů své teorie osobnosti. Zjistil, že u každého z nás má vedoucí roli jedna z tělesných tkání. U někoho je to soustava pohybová, u někoho nervová a u někoho zažívací.
Z těchto tělesných tkání je významně ovlivňováno i naše prožívání. Nervní čili myslitelský typ je ve svém prožívání zaujat myšlenkovou činností, pohybový typ se vyžívá sportem a uklidňuje pohybem; typ s převahou zažívacího ústrojí nalézá potěšení v jídle a silně strádá při pocitu prázdného žaludku.
Psychologové jsou lidé svárliví a nepřející, takže Sheldonova teorie nebyla obecně uznána. Ale něco pravdy na ní rozhodně je – ano, záživný typ musí mít k pocitu životní pohody i pocit sytosti. A naopak, jakmile je vyveden s životní rovnováhy, snaží se okamžitě uniknout pocitům ohrožení, selhání, neúspěchu nebo ponížení tím, že se důkladně nají.
Jednoho dne zjistí, že je ohavně tlustý, a zatouží po úniku z nadvlády jídla, ale je zle. Jakýkoliv režim dobrovolného hladovění jeho závislost na jídle nesnižuje, nýbrž ještě zvyšuje.
Minnesotský pokus
Dokazuje to zajímavý pokus se skupinou dobrovolníků, který byl v době druhé světové války proveden na minnesotské univerzitě. Dosti početná skupina lidí se podrobila několikaměsíční redukční dietě s denní dávkou asi 6000 kJ. Po šesti měsících ztratili v průměru 17 kg. V době, kdy jejich těla štíhlela, však došlo k zajímavé a pronikavé změně zbytku osobnosti.
Velmi obtížně se soustřeďovali na náročnější myšlenkové úlohy, neboť téměř nestále mysleli na jídlo. Byli smutní a celkově citově otupení; stali se konfliktními a nedůtklivými, vybuchovali pro maličkosti, tratili též zájem o společenský kontakt, a když již hovořili potom nejčastěji o jídle.
A tohle se děje s každým z nás, kdo se rozhodne radikálně omezit svou denní dávku kilojoulů. Účinky pravidelného denního hladovění na vaši osobnost budou tím ničivější, čím rychleji chcete dosáhnout kýžené štíhlé linie. Autor této stati se jednou podrobil redukční dietě „sedmi denních jídel“.
Po několika týdnech zjisti, že jeho tělesná hmotnost o něco klesla, ale za krutou cenu. Každé nedodržení hodiny jídla vyvolalo podivnou a nepříjemnou reakci, nikoliv nepodobnou reakcím slavných pokusů psíků I. P. Pavlova po zaznění signálů potravy.
Slinil, olizoval se, potil se a třásl; ztrácel schopnost jakékoliv tělesné nebo duševní práce. Když jej tento stav zastihl ve veřejných dopravních prostředcích, stal se poněkud nápadným.
Ukazuje se, že naše tělo představuje biologické hodiny, které si velmi rychle osvojí určitý životní rytmus. Je to zjištění strašné, ale na druhé straně i nadějné. Jde jen o to, naučit se s těmi hodinami správně zacházet a řídit jejich chod.
Zdroj: P. Havránek, Z. Koubek, Z. Štěpánek – Umění žít
