Jakub Vágner - život v pohybu

Jakub Vágner se narodil do hudebně založené rodiny. Po studiu na pražské konzervatoři se ale jeho cesty s hudbou rozešly. Rozhodl se odcestovat do Austrálie, kde objevil rybaření, kterému propadl. Tato vášeň se brzy stala nejen jeho životním naplněním, ale také zdrojem obživy. Jak žije a co má rád světový dobrodruh a rekordman, který kromě Antarktidy viděl již celý svět?

Pracovně jste v poslední době velmi vytížený, jak vypadá váš volný čas?

Pravda je taková, že v poslední době moc nevím, co volný čas je. Pracuji v podstatě od rána do večera, můj den začíná kolem páté hodiny ráno a končí večer kolem půlnoci. Volný čas tedy vnímám jako to nejcennější, co mám. Když mám po dlouhé době den volna, tak si ho opravdu užívám a nenechám si ho ničím narušit. Vlastně si ani v dnešní době nedokážu představit moc situací, co by se muselo stát, abych volno zrušil. Na druhou stranu mám ale velké štěstí, že mám práci, která mě moc baví. Plním si svůj sen.   

Když už volný čas najdete, čemu se věnujete?

Jedu na ryby.

Jedete na ryby? Zase?

Ono to možná zní překvapivě, ale často to není „zase“. Když mi bylo takových dvacet, pětadvacet, trávil jsem na rybách až 300 dní v roce. Dneska tomu tak už ale dávno není. Musím se daleko více věnovat obchodním záležitostem a natáčení pořadů je velká dřina, která zabere spoustu času. Když se jede na ryby s kamerou, tak ve skutečnosti o chytání ryb jde tak ve třiceti procentech času. Každý, kdo se takového natáčení zúčastnil, je ve finále velmi překvapený, jak je to náročné. Takže když mám potom den volna, tak jedu na ryby, bez kamer, sám nebo s přáteli.

Je pro vás rybaření i způsobem odpočinku?

Ano i ne. Pro mě je teď největším odpočinkem můj domov, kde žijeme s partnerkou (modelka Eliška Bučková, pozn. red.). Bydlíme u jezera Katlov, které máme přímo na zahradě. Zároveň je tam i velký les a spousta zvířat, o které se staráme, od těch klasicky domácích jako husy či slepice až po bizony. Takže pro mě slovo odpočinek znamená domov.

Kdybyste měl doma sáhnout po nějaké knize, která by to byla?

Já mám hrozně rád knížky od Oty Pavla. Ze zahraničních autorů je to pak Hemingway, kterého miluji už od dětství.

Jaké máte v současné době plány?

Teď je mojí absolutní prioritou práce s mládeží. Chystáme již třetí mistrovství světa v rybaření juniorů na jezeře Katlov. Za sebou máme i mistrovství světa dospělých, které se poprvé konalo v České republice. Kromě toho  natáčím druhou sérii pořadu „s Jakubem v přírodě“, ve kterém se dvěma dětmi cestujeme po České republice. Seznamuji je s přírodou, jak si ji můžou užít, a že svět není jen o počítači, internetu a videohrách. Snažím se dětem ukázat, že to pravé dobrodružství je venku v přírodě.

Dá se říct, že vás práce s dětmi naplňuje?

Já s dětmi pracuji už víc než deset let, hodně přednáším v České republice i v zahraničí. Baví mě to a hlavně v té práci vidím velký smysl, protože mám možnost ty děti trochu nasměrovat. Z dětí se za pár let stanout dospělí s možností ovlivňovat dění kolem a tím nemyslím jen to, co se týká přírody, ale celkově v celé České republice. Takže pokud má člověk možnost děti někam posouvat, být vzorem a ukazovat jim životní hodnoty, tak to je to nejvíc, co může udělat.

A vy máte v životě nějaký vzor?

Určitě. Mé rodiče. Právě oni mě dostali tam, kde jsem teď a nemyslím si, že bych mohl mít větší vzor než je.

V jakých nejextrémnějších podmínkách jste byl a jak se s nimi vyrovnáváte?

Řekl bych, že jsem byl všude v teplotním rozmezí od plus 50 do mínus 60 (stupňů Celsia pozn. red.). Naštěstí mi zima nevadí a částečně jsem si na ni už zvykl. Samozřejmě, že pokud je méně než 50 stupňů, tak už je to cítit hodně. Je to o tom, že člověk musí ovládat techniky a dovednosti přežití a součástí toho je umění se dobře obléknout. Pokud tam budete v podvlíkačkách, tak určitě nepřežijete. (smích) Ale dnešní technologie už jsou natolik úžasné, že když se člověk správně oblékne, tak i ty extrémní teploty dokáže v klidu přežít.

Chystáte se v nejbližší době na nějakou výpravu?

Do konce roku jsem zcela zaneprázdněn natáčením dětského pořadu pro ČT D, ale na jaro plánuji několik velkých expedic, které povedou do Indonésie, Afriky a Arábie.

Přizpůsobujete na výpravách například svůj jídelníček?

To každopádně. Za normálních okolností jím relativně hodně, ale na výpravách to nejde. Za prvé na to není čas ani nálada a za druhé tam nejíte, abyste si na tom pochutnal. Spíš je to tak, že člověk do sebe natlačí nějaké jídlo, které mu rychle dodá energii a zase se věnuje tomu, proč na tu výpravu přijel – a to kvůli jídlu není.

Když vám to okolnosti dovolí, co jíte nejraději?

Miluji česká jídla. Během roku sním tolik divností, že nevidím důvod jíst další exotická jídla, když jsem doma. Hodně rád mám například svíčkovou a rajskou omáčku, knedlo vepřo zelo, miluji kachnu a meruňkové knedlíky. Vlastně mám rád jakékoliv české jídlo. Na tom si opravdu pochutnám.

Co českého máte ještě rád?  

Toho je spoustu. Od krás přírody, zdejších lidí až třeba po filmy.

Které filmy konkrétně?

Hlavně starší české filmy, například ty od režiséra Kachyni. Filmy jako Smrt krásných srnců nebo Zlatí úhoři jsou dokonalou ukázkou toho, jak jednoduchý, ale přitom krásný může film být. Z novodobějších filmů považuji za velmi povedené například Želary. Bohužel se mi ale v současné době zdá, že česká kinematografie trochu strádá na scénářích, takže preferuji starší české filmy. Z těch zahraničních se dívám hlavně na dokumenty. Pro mě je jeden z nejlepších Baraka. Jsou tam úžasné záběry z celého světa, to je pro mě vrchol dokumentaristiky.

Vy už jste ale také viděl pořádnou část světa, nemýlím-li se?

Ano, to je pravda. Až na Antarktidu jsem byl ve všech zemích na světě.

To je neuvěřitelné. Chystáte se brzy objevit i tento poslední kousek země?

Možná do budoucna, ale zatím tam nemám z mého oboru moc co hledat. Uvidíme tedy, co pro mě život ještě připraví.