Adrenalinový sport? Těhotná panna!

Adrenalinové sporty – téma, které v posledních letech plní stránky všech časopisů „moderního dynamického životního stylu“, námět hovoru snad každého perspektivního mladého muže či nezávislé mladé ženy, oblíbené zaklínadlo i té nejposlednější mediální agentury.

Spojení tak často omílané, že nás už ani nenapadne, jestli to vlastně náhodou není nesmysl. Jak je to vlastně s adrenalinem při sportu?
Vybavíte si okamžik, kdy jste viděli tvora v extrémním „adrenalinovém rauši“? Ne, nemyslím Frantu poté, co vyhučel ve stěně.

Myslím v opravdovém. Nepamatujete? Trochu vám připomenu – vzpomeňte si na přírodopisné filmy. Vzpomeňte si na zebru, kterou právě strhla smečka šakalů. Oběť je zjevně naživu, ještě dýchá, koulí očima a přesto není schopná se ani pohnout, i když jí rvou střeva z těla. Tak vypadá adrenalinový náraz!

Adrenalin – hormon poslední záchrany
Obecnou veřejností je adrenalin vnímán jako cosi veskrze pozitivního a pro sport příznivého. Jako obvykle je všechno úplně jinak. S takovým tvrzením jistě většina z vás v tuto chvíli nesouhlasí, snad vás ale několik faktů o opravdových účincích adrenalinu přesvědčí.
Z biologického hlediska je tento hormon cosi jako „hormon poslední záchrany“. Všechny jeho efekty vedou k přežití za každou cenu, ve chvíli kdy už byly všechny elegantnější metody vyčerpány. Jeho účinky vezmeme popořádku, od hlavy.
V mozku sice adrenalin zvyšuje pohotovost a aktivitu nervových buněk a vede k určité euforii, avšak za cenu narušení koordinace a přesnosti pohybů. Příznivá část těchto efektů je ovšem zprostředkována endorfiny (o kterých se dozvíte dále) a adrenalin pro jejich vyvolání není nezbytně nutný! Zvyšuje sice svalovou sílu, přitom však dojde k narušení pohybové koordinace a dokonce ke svalovému třesu.

Prvotní aktivace nervového systému může být tak vysoká, že může vyústit až do paradoxního ochabnutí (Už pod vámi někdy povolila kolena, když na vás někdo bafnul? Tak to je ono). To je také případ oné nešťastné zebry, kterou nápor adrenalinu doslova ochromil.
Srdce pod vlivem adrenalinu sice zvětší výkon, převážně ale zvýšením vypuzovacího tlaku a srdeční frekvence, ne objemem krve v jednom stahu. Dojde k prudkému vzestupu krevního tlaku, protože se zmenší průsvit cév (hlavně ve svalech a kůži) a tím se zvětší odpor krvi kladený.

Prudký nárůst adrenalinu díky tomu můžete vnímat i jako intenzivní svalovou bolest, vyvolanou kombinací snížení přívodu krve a zároveň zvětšenou spotřebou kyslíku při zvýšení svalového napětí.
Spolu se zrychlením krevní srážlivosti tím lidské tělo sleduje jediný cíl –zastavení krvácení při případném zranění. Bohatá lidová zkušenost s tímto jevem se zřejmě odrazila i ve známém rčení „lekl se, že by se v něm krve nedořezal“.
Díky zvýšení odporu cév v periférii dojde k přesměrování krevního proudu (a tím i přísunu kyslíku a živin) ze svalů do životně důležitých orgánů – mozku, ledvin, srdce a jater. Opět to souvisí s očekávaným krvácením – při krevní ztrátě chce tělo alespoň pro tyto útroby zabezpečit minimální zásobování kyslíkem, jelikož jsou na jeho výpadek nejcitlivější.
Ve svalech vyvolá adrenalin upřednostnění anaerobního metabolismu glukózy jako hlavního zdroje energie (energeticky nejméně výhodná přeměna glukózy na laktát). Všechny další výše uvedené změny, které ve svém důsledku už samy o sobě vedou ke zhoršení zásobování svalů kyslíkem celou situaci ještě zhorší.
Jenoduše řečeno, adrenalin je hormon tvora, který svůj boj už téměř prohrál a teď zápasí o holý život. Jak asi vypadá prudký a nekontrolovaný výlev adrenalinu poznal například mnohý cyklista pro náhlém bolestivém pádu. Hadrové a rozklepané ruce a nohy, neschopnost koncentrace, svalová slabost a problémy s něčím tak zdánlivě jednoduchým, jako je koordinace šlapání nebo dokonce pouhé našlápnutí do pedálu. To vše je nakonec korunováno velmi záhy přicházejícím „hlaďákem“ v důsledku nadměrné devastace zásob cukru. A podobný příklad si jistě každý najdete ve svém sportovním životopise snadno, ať už se věnujete kterémkoliv odvětví.
Adrenalin patří začátečníkům a příležitostným sportovcům. Díky němu je schopen netrénovaný člověk objet krátký maraton v čase, který vás často překvapí, vydrápat se ve stěně do nepochopitelných míst, aby posléze, když adrenalinová vlna opadne, sháněl někoho, kdo ho dostane dolů. Adrenalin umožní maximální mobilizaci veškerých rezerv, za cenu velkého vyčerpání, četných svalových poranění a velkého rizika předčasného „rupnutí" či dokonce pádu a těžkého úrazu. A ještě jedna neopominutelná skutečnost – trénink či závod v adrenalinovém rauši nemá stimulační efekt. Sportovec, který si navykne trénovat v takovém režimu (a takových je mezi hobby závodníky bohužel hodně) směřuje neomylně k přetrénování a trudnému konci kariéry.
Ale abychom se vrátili k „adrenalinovým sportům“ – důvod, pro který jsou tak populární, není adrenalin. To by pak nejsnáze dostupným adrenalinovým sportem bylo bafání v noci za rohem, a o tom jsem tedy neslyšel. Libý efekt souvisí s jinou skupinou hormonů – s endorfiny.

Endorfiny – nejsilnější povolená droga
Účinky endorfinů jsou lidstvu známé mnohem déle než vlastní endorfiny. Možná už tisíc let před objevem endorfinů je totiž užívána a zneužívána látka, která na receptory pro endorfiny působí – opium. Podle jedné z drog připravovaných z opia vznikl i termín edorfiny – je složen z předpony endo, tedy vnitřní, rozuměj spíš vlastní, a morfium, morfiny.
Stejně jako morfium a ostatní opiáty (jak medicínské, tak třeba heroin), mají i endorfiny dva krátkodobé a jeden pozdní druh účinku. První je analgézie, tedy tlumení bolesti, druhým pak ovlivnění psychiky. Oba efekty souvisí s prvotním účelem endorfinů, zajistit přežití jedince v kritickém okamžiku.
Analgézie dovoluje pokračovat v boji a nebo při  útěku  i v případě zranění. V oblasti psychiky dochází především k utlumení strachu a zvýšení sebevědomí (nakonec i jméno drogy heroinu je odvozeno od řeckého heroi nebo anglického hero – hrdina (a hrdinů, jak praví úsloví, jsou plné hřbitovy). Díky endorfinům se takto „nadopovaný“ živočich dokáže pokusit o nemožné.
Určitá záludnost číhá ve třetím, pozdním efektu. Ovlivnění duševního stavu v souhrnu vede k libému pocitu. A živí tvorové jsou libými pocity motivovány k opakování takové činnosti, i když jim celková bilance tohoto činění v prostém „ekonomickém“ součtu všech pro a proti vychází v podstatě negativní (nejjednodušším příkladem je tady myslím svatba♥).
Proč jsou ale tyto libé pocity spojovány zdánlivě jen s adrenalinovými sporty?

Může za to (jak jinak) hlavně civilizace. Civilizovaný člověk moderní doby žije v permanentním stresu, surfuje na stále vysoké vlně adrenalinu. Od ranní dopravní zácpy či návalu v prostředku přepravy na hromadě,  přes dvanácti a vícehodinovou pracovní dobu  - kterou ale na rozdíl od nebohých nevolníků, ti jí podle dochovaných údajů většinou proleželi někde na mezi, absolvuje „svobodně a dobrovolně“ (jak by potom zaplatil hypotéku) až po firemní večírek.

Nemůžeme se pak divit, že po takovém týdnu se jeden musí nejméně vrhnout po hlavě z mostu, aby jeho stabilně vysoká hladina adrenalinu zaznamenala vůbec nějaký výkyv a vybudila jakous takous kapičku endorfinů.
Přitom to vůbec není nutné!

Je tu jen jeden maličkatý háček – nutnost pravidelné přiměřené fyzické námahy – tréninku. Pouze u netrénovaného člověka je vyplavení endorfinů do mozku velmi těsně spojeno s vyplavením adrenalinu. S rostoucí vytrvalostní trénovaností začne mozek vylučovat endorfiny bez pomoci adrenalinu, i při nižších než maximálních intenzitách zátěže i zážitku. Kýžené libé pocity tedy začneme pociťovat, aniž by nám neustále šlo o život či hrozilo totální vyčerpání.
Je zajímavé, že ačkoliv se i u endogenních opiátů podobně jako u tvrdých drog objevuje určitý psychický návyk, nedochází přitom ke snížení jejich účinnosti. Tvrzení o návyku snadno dokáží především životní partneři amatérských i profesionálních sportovců a dobrodruhů, dobře znajíce nesnesitelnost svých protějšků v době tréninkového výpadku.

Anesteziologové potom vědí, že zatímco opiátoví narkomané vyžadují ke stejnému protibolestivému účinku i řádově vyšší dávky opiátů než běžná populace, vytrvalostní sportovci se od běžného nesportujícího občana nijak neliší, mnohdy jsou dokonce k některým nežádoucím účinkům citlivější.

Adrenalinový sport?
Teď konečně mohu vysvětlit pro někoho možná dosti kontroverzní titulek článku. Literárně doložená těhotná panna je jedna jediná (další diskusi k tomuto tématu již nechám povolanějším, v letošním létě mi bylo dost horko i bez hraničky smolných kuláčů pod nohama). Všechny ostatní jsou a byly buď „těhotné“ panny nebo těhotné „panny“.
Podobně je to i s adrenalinovými sporty. Do této kategorie se kdekdo nepovolaný, ale většinou dobře zaplacený, snaží zařadit kdeco. Od horolezectví všech myslitelných odnoží, přes rafting, canyoning, sjezdové disciplíny horských kol, přes parašutistické sporty až po lyžování a snowboarding. Dokonce jsem myslím zahlédl někde tvrzení, že mezi adrenalinové sporty patří potápění a freediving.

To už je úplný nesmysl, protože každý potápěč vám potvrdí, že pod adrenalinem „vycucne“ láhev, než bys řekl švec a bez nádechu vydrží tak asi patnáct vteřin. Naproti tomu nechápu, proč tam nikdo nezařadí takový fotbal – to, co se děje na tribunách a v okolních ulicích by ho řadilo co do produkce „čistého adrenalinu“ na jedno z nejpřednějších míst.
Do první kategorie „ adrenalinových“ sportů (radši bych se tomuto termínu úplně vyhnul, ale pro názornost budiž) tedy zařadíme opravdové sporty. Takové, ve kterých se adrenalin vyskytuje buď, když sport dotyčný sportsmen vůbec neovládá, nebo ve chvíli, kdy se něco velmi, ale velmi nepovede.

V těchto činnostech se zúčastnění snaží soustavnou přípravou „adrenalinové“ situace zcela eliminovat nebo alespoň minimalizovat. A pokud taková krizová situace nastane, cvičí se v umění jí zvládnout pokud možno bez adrenalinu. Mimochodem i proto, aby si svůj sport mohli v dohledné době ještě někdy zopakovat – přílišné výlevy adrenalinu šanci na zdárné překonání takové situace značně zmenšují, jak jste jistě sami mnohokrát zažili.

Nenechte se zmást tím, že se přece občas bojí i ti nejlepší! Strach je přirozený mobilizační a ochranný prvek. Teprve nezvládnutí situace dovede přiměřený strach k nekontrolované adrenalinové reakci.
Do druhé kategorie adrenalinových „sportů“ pak patří zábavy charakteru bungee-jumpingu. Jsou to činnosti, které mají skrze více či méně reálné ohrožení působit na pud sebezáchovy. Ve hře je tu doslova a do písmene strach o život.

Ten vyvolá adrenalinový rauš a teprve následná úleva přinese příval příjemných pocitů (něco jako mlácení se kladivem do palce, protože je tak příjemné toho nechat – citát, ale nevím odkud).
U povyražení podobného typu je trénink a systematická příprava vlastně na škodu. Jakmile začnete mít strach pod kontrolou, žádoucí efekt zmizí a vy musíte hledat něco riskantnějšího a nebezpečnějšího.
Rebelantská povaha mi nedá, abych se neotřel o jednu bývalou ministryni zdravotnictví.  V jednom ze svých prohlášení o chystané reformě zdravotnictví vyslovila touhu o zvláštním zdravotním připojištění pro vyznavače adrenalinových sportů.

Zajímavá myšlenka! Jen by mě zajímalo, jak je chce poznat. Nejzarytější a nejrizikovější stoupenci adrenalinových „sportů“ se jak známo vyznačují především tím, že odmítají jakoukoliv registraci a nebo tuto činnost vykonávají nárazově a nahodile, většinou na komerční bázi.

V případě uzákonění takového pravidla by pak jen hlupák přiznal, že si ty nohy zlomil pokusem o seskok s parapletem z Nuselského mostu. Mimoto je podle mé klinické zkušenosti nejčastější příčinou sportovních úrazů fotbálek a nejfrekventovanějším adrenalinovým „sportem“ s nejtěžšími důsledky „akční“ jízda automobilem, nejlépe v noci z diskotéky a s pořádnou hladinkou.

A teď mi dovolte jednu všetečnou otázku?

Ještě stále trváte na tom, že děláte adrenalinový sport? Pokud čtete tento článek právě v tomto časopise (Outdoor), troufám si říci, že většina  z vás odpoví NE!
Máte rádi aktivity, kterým se dnes říká souhrnným slovem outdoor. Síla a příčina vašeho snažení nespočívá v adrenalinovém strachu o život, při konání, které vědomě či v bohorovné suverenitě „civilizovaného“ člověka dovádíte až na pokraj neštěstí.

Endorfiny spokojenosti mají u vás svůj pramen jinde. V bravuře mnohokrát nacvičeného, v bezpečí předem promyšleného, ale především v pokoře a úžasu před přírodou, která bude vždycky mocnější než my. Jen na ty trpělivější, opatrnější a pokornější shlíží o něco laskavějším a shovívavějším okem.