Infekční nemoci dýchacích cest, aneb malý průvodce jejich příčin i mechanismů, jakými se jim lidské tělo brání - z pera Ondry Vojtěchovského, lékaře zabývajícího se sportovní medicínou.
Narušení ochranné bariéry dýchacích cest
Co může tuto hluboce propracovanou ochranu narušit? Především je to chladný vzduch. Překvapivě to ale není mrazivý suchý ledový vzduch, charakteristický pro zimu na horách. Pro naše dýchací cesty je nejhorším zhoubcem vzduch s teplotou okolo bodu mrazu. Právě pro tyto teploty je příznačné vysoké nasycení vodními parami.
Zatímco nad zhruba plus pět až sedm stupňů se vodní páry ve vzduchu čistě rozpustí, pod mínus pět stupňů „vymrznou“ a změní se v jinovatku, ve zmíněném kritickém rozmezí se páry srazí do droboučkých kapiček a vytvoří mlhu nebo chcete-li kondenzát.
Vliv suchého mrazivého vzduchu dokážou naše dýchací cesty eliminovat – průchodem skrze labyrint průdušek a průdušinek je vzduch postupně oteplen a zvlhčen. Díky tomu mnoho neškodí. Vdechování o něco teplejší vodní mlhy paradoxně ochladí dýchací cesty daleko více, protože při ohřívání v průběhu dýchacích cest se kapénky přemění v „pravé“ páry a přitom odeberou z povrchu dýchacích cest teplo ve formě tzv. skupenského tepla varu. Kdo si ze střední školy nepamatuje, co to znamená, tomu připomenu, že na stejném principu funguje mokrej filc na polní láhvi.
Prochlazení má paralyzující vliv na řasinky. Doslova ochrnou a přestanou povrch dýchacích cest čistit. Stejným způsobem je ochromena i činnost buněk produkujících protilátky do hlenu dýchacích cest. Díky tomu se z pohledu virů hlen změní z minového pole na výživnou polévku, ve které mohou vesele a beztrestně rejdit.
Kapénky vodního kondenzátu škodí ještě i jinak. Každá taková mikroskopická kapička dokáže do našich dýchacích cest přinést nejen už zmíněné viry a bakterie, ale i množství různých chemických škodlivin, které ještě dále zhoršují situaci místního obranného systému. Myslím, že všichni jste už poznali, že všechno, co zde zatím bylo sepsáno, dokonale popisuje situaci typického českého podzimu a většiny zim v nížinách.
Sportování v halách
Modelem druhé, ale podobně nepříznivé situace je zmínka o sportování v přetlakových halách. Přetlakové haly jsou vytápěny a nafukovány vzduchem, hnaným ventilátory přes systém výměníků a filtrů. Díky tomu je vzduch jednak přesušený, jednak ve filtrech a výměnících posbírá všechen prach, který se tam kdy usadil. Vzniká průvan, násobený pohybem sportovců. Co vzduch nestačil posbírat ve vzduchotechnice, sebere z podlahy v celé hale.
Parní kondenzát ochromil obranný systém chladem, suchý vzduch s prachem namísto toho řasinky uvězní v betonu z vyschlého hlenu a přimíšeného prachu.
Virům tento beton překvapivě vůbec nevadí. A ještě k tomu prachová zrnka poslouží pro škůdce jako taxík stejně dobře jako vodní kapičky. Ačkoliv vám myslím nikomu nemusím příliš zdůrazňovat škodlivost kouření, pár zajímavostí by se i tady našlo.
Buňky sliznice dýchacích cest jsou totiž až překvapivě citlivé na všechny chemické škodliviny. Proto pokud jsou dýchací cesty takovým jedům častěji vystavované, odumírají tak rychle, že se je tělo pružně rozhodne nahradit jiným odolnějším typem slizničních buněk.
Vymění je z velké části za buňky podobné například sliznici jícnu. Takové jsou sice mechanicky i chemicky daleko odolnější, chybí jim ale řasinky (právě ty jsou na jedy nejcitlivější) a proto nedokážou posunovat hlen k východu z dýchacích cest. K tomu i krátká masivnější expozice tabákovému kouři dokáže řasinky na významnou dobu ochromit.
V této souvislosti se nedokážu ubránit pokušení seznámit vás s jednou mnemotechnickou pomůckou, hojně a zřejmě i léta tradovanou v prvním ročníku medicíny.
Buňkám, tvořícím povrchy orgánů, se obecně říká epitel. V dýchacích cestách jsou buňky na řezu zhruba obdélníkového tvaru uložené v jedné řadě a proto se tento epitel nazývá jednořadým cylindickým řasinkovým. Jiný druh epitelu je tvořen plochými buňkami přiléhajícími těsně k sobě jako dlaždice – proto epitel dlaždicový.
Vyznačuje se vysokou mechanickou odolností, a jak jste se již dočetli v předchozím odstavci, vyskytuje se třeba v jícnu. Ale také v ženské pochvě. A ta mnemotechnická pomůcka? „Kde se jezdí, tam se dláždí a proto jedině dlaždicový epitel“ ;-).
Ještě bych se chtěl zmínit o jednom riziku.
Namodelovat jsem ho v mém deníčku nemohl, je totiž typicky letní. Stejně smrtící jako zimní inverze je v létě přechod z teplého a přiměřeně vlhkého vzduchu venku do klimatizovaného prostoru. Úplně přesně to v tomto případě vysvětlit neumím, ale s největší pravděpodobností tu na obranný systém osudově zapůsobí zejména teplotní a vlhkostní náraz. Klimatizace musí vzduch totiž nejen ochladit, ale i výrazně vysušit, jinak by v takové místnosti kapalo ze stropu jako v krápníkové jeskyni.
Dejte si proto pozor nejen na klimatizaci vašich luxusních limuzín, ale také na překlimatizované sály multikin. Sám v létě sice při takovém výletu „za kulturou“ vypadám jako cvok, protože si ve čtyřicetistupňovém vedru do kina oblékám dlouhé kalhoty, tlusté ponožky a silnou mikinu. Poté, co jsem jedno přestavení proseděl v tureckém sedu, abych si alespoň trochu zahřál promrzlá bosá chodidla, to považuji za zcela opodstatněné opatření.
To všechno by ale ke vzniku virózy ještě nestačilo. Jen těžko může být invaze virů natolik masivní, aby se jí podařilo povrchové buňky sliznice dýchacích cest napadnout v rozsahu větším než malém. K tomu musí přistoupit druhá podmínka - Prolomení celkové obrany organismu. Právě o tomto tématu bude další díl tohoto miniseriálu.
